Historie
Historie appenzellského salašnického psa sahá pravděpodobně až do středověku, ale jako samostatné plemeno byl appenzell uznán až koncem 19. století. Za první plemenný standard vděčíme Maxi Seiberovi, který významnou měrou přispěl k cílevědomému čistokrevnému chovu této rasy. Začátkem 20. století byl založen první samostatný klub plemene, což přispělo k většímu zájmu o tyto psy a k dalšímu rozvoji čistokrevného chovu. Své jméno získal appenzellský salašnický pes podle švýcarského kantonu Appenzell. Odtud se během let rozšířil do dalších evropských zemí a po čase také do Ameriky.
Chování a temperament
Protože je appenzell přirozeně velmi nedůvěřivý vůči cizím lidem, je dobrým hlídačem, který se jen tak nenechá uplatit. Na druhou stranu je důležité takto nedůvěřivého psa od útlého věku důkladně a správně socializovat. Aby appenzellský salašnický pes vyrostl ve vyrovnaného a sebevědomého psa, potřebuje v mládí spoustu nových kontaktů s lidmi a nové podněty. Izolace může u tohoto plemene napáchat obrovské škody. Appenzell potřebuje rozhodného, ale laskavého pána, který bude schopný stanovit psovi jasné hranice a bude trvat na jejich dodržování. Svému pánovi a celé jeho rodině je appenzellský salašnický pes velmi oddaný a je jim dobrým přítelem. Appenzell není žádný pecivál a denně potřebuje dostatek pohybu a nějaké zaměstnání. Je vnímavý a činorodý, rád aportuje a má rád vodu. Dobře se přizpůsobuje změnám a rychle se učí novým věcem. Má nadání téměř pro všechny psí sporty, takže je pouze na volbě majitele, kterému ze psích sportů dá přednost.
Vzhled
Appenzellský salašnický pes je středně velký, hbitý, univerzální salašnický pes s vyváženou, téměř kvadratickou stavbou těla. Hlava je lehce klínovitého tvaru a poměrově odpovídá zbytku těla. Menší oči mandlového tvaru mají čilý výraz. Vysoko a široce nasazené uši trojúhelníkového tvaru bývají neseny sklopené a přiléhající k lícím. Kratší krk přechází do kompaktně stavěného trupu. Celé tělo appenzellského salašnického psa je pokryto dobře vyvinutými svaly. Středně dlouhý a silný ocas je vysoko nasazený a zpravidla bývá nesen těsně nad úrovní zad. Končetiny appenzellského psa mají pevné kosti a dobře vyvinuté svaly. Srst je tvořena hustou a lesklou krycí srstí, která přiléhá k tělu a je doplněna kratší podsadou. Appenzell má tříbarevné zbarvení, kdy základní barvou je černá, která je doplněna hnědočervenými a bílými odznaky. Kohoutková výška dospělých jedinců se pohybuje v rozmezí 48-58 cm a hmotnost dospělého appenzella je zhruba 25-32 kg.
Péče a životní podmínky
Appenzellskému salašnickému psovi bude nejlépe na venkově, na předměstí nebo v malých městech. Do městského života se díky své velké aktivitě a značné potřebě pohybu příliš nehodí.
Samočistící srst appenzellského salašnického psa nevyžaduje téměř žádnou péči. Pouze v období línání je potřeba srst kartáčem pravidelně zbavovat vypadávající podsady. K běžné péči o psa by měla patřit pravidelná zubní hygiena, která odstraní zubní plak a zabrání vzniku zubního kamene a nepříjemnému zápachu z úst zvířete. Občas je vhodné provést kontrolu očí a uší a v případě, že si pes přirozeně neobrousí drápky, provádí se v případě potřeby jejich zkrácení.
Zdraví
Appenzellský salašnický pes patří mezi velmi zdravá psí plemena, která se těší pevnému zdraví a jen zřídka se u nich objevují nějaké choroby. Do dalšího chovu jsou důsledně vybíráni jen zdraví jedinci bez genetických predispozicí k některým nemocem a i přes poměrně malou chovnou základnu je celkový zdravotní stav tohoto plemene na velmi vysoké úrovni.
Krmení
Jako každý jiný pes i appenzellský salašnický pes potřebuje kvalitní stravu. Je na každém majiteli, zda zvolí granulovanou stravu nebo se přikloní k výživě BARF. Dospělý pes by měl být krmen dvakrát v průběhu dne. Vždy je potřeba zohlednit momentální kondici a pracovní vytížení psa a patřičně upravit velikost krmné dávky tak, aby pes dostával tolik krmiva, kolik potřebuje.
Platební metody
