Historie
Bílí ovčáčtí psi jsou s námi již od 40 let n.l. Pro tehdejší pastevce bylo bílé zbarvení důležité, aby si za soumraku nespletli psa s vlkem, který napadl stádo. Počáteční historie bílých švýcarských ovčáků je společná s historii ovčáků německých. Roku 1882 byl na výstavě v Hanoveru předveden první bílý ovčák – pes Greif, jehož vnuk ovčák Hektor Linkshrein byl jako první pes zapsaný do plemenné knihy německých ovčáků. Bílí ovčáci byli velice oblíbení u šlechty, chovali je Habsburkové i Hohenzollernové. Ve 20. letech byli importováni do Ameriky, kde se chov ovčáků celkově rozdělil na bílé a barevné. Americký standard německého ovčáka z roku 1933 označuje bílé zbarvení za vadu, vedoucí k vyloučení z chovu. V 60. letech 20 století byla v Německu vedena kampaň proti bílým ovčákům. Díky tomu se jejich chov a celkově i výskyt v Evropě pozastavil. Američané se přidali a od roku 1968 byli bílí ovčáci ze všech výstav diskvalifikováni. Naproti všem těmto vyjádřením a opatřením vznikl roku 1969 v USA klub pro podporu bílých ovčáků. V 70. letech 20. století byli první psi importování do Švýcarska. Zde se chov rozšířil a plemeno bylo často vyhledáváno. Na konci století jich pak bylo v Evropě několik tisíc jedinců. Jako samostatné plemeno se ve Švýcarsku začali zapisovat v roce 1991. O rok později byl první bílý švýcarský ovčák dovezen do České republiky.
Chování a temperament
Povaha bílého švýcarského ovčáka je velice podobná jako u německého ovčáka. Je to pes velice inteligentní a učenlivý, vhodný k pracovnímu zařazení a všestrannému využití. Celkově je temperamentní, živý a ostražitý. Nikdy by neměl být bázlivý nebo přehnaně agresivní. Je dobře socializovatelný. Ke své rodině je přítulný, věrný a ochranářský. Se svým pánem je kontaktní, ale není vtíravý. Pokud se k němu děti chovají slušně, stane se z něj jejich výborný parťák. K cizím lidem je odměřený a nedůvěřivý. K ostatním zvířatům se při správné výchově chová tolerantně, nemá sklony k dominantnímu chování. Bílý švýcarský ovčák je velice citlivý. Při výcviku je potřeba s tím počítat, vhodně jej motivovat a využívat hlavně pozitivní motivace.
Vzhled
Bílý švýcarský ovčák je dobře stavěný, robustní, svalnatý a středně velký pes. Délka těla by oproti výšce v kohoutku měla splňovat poměr 12:10. Mohutná hlava má klínovitý tvar. Nosní houba by měla být černě zbarvená, čenich je celkově silný a středně dlouhý. Krk je kratší, dobře osvalený a přechází do ne příliš širokého, zato hlubokého hrudníku. Ocas je dobře osrstěný po celé délce, má šavlovitý tvar a dosahuje délky k hlezennímu kloubu. V klidu je nesen svěšený, případně mírně prohnutý. Během pohybu je nesen výše, nikdy ale není nad úrovní hřbetu. Kůže je tmavě pigmentovaná, bez výskytu vrásek. Bíle zbarvená srst je hustá a přiléhavá. Podsada je bohatá, krycí srst je hladká a tvrdá. Co do délky srsti má bílý švýcarský ovčák dvě varianty – polodlouhá a dlouhá. Rozdílem je výskyt výrazné hřívy na šíji a praporců na končetinách u dlouhosrsté varianty. Pro standard plemene je důležitá správná kohoutková výška a hmotnost: u psů je to 58-66 cm při 30-40 kg, u fen je to 53-61 cm při 25-35 kg.
Péče a životní podmínky
Jako každý velký pes, i bílý švýcarský ovčák potřebuje dostatek pohybu. Díky své ostražitosti je skvělým hlídačem zahrady. Pouhý pohyb na zahradě mu ale nestačí. Denně potřebuje dlouhé procházky a trénink či pracovní vytíženost. Vhodný je také k záchranářským pracím či do sportu. Důležitý je každodenní kontakt s pánem a rodinou. Jinak bude strádat. Pokud má kontaktu dostatek, může obývat venkovní kotec. Ten je však potřeba dobře vybavit proti vlivům počasí. Dobře zateplená bouda a ochrana před sluncem by měly být základním vybavením. Díky svému čistě-bílému zbarvení vzbuzuje dojem náročnosti na péči o srst. Opak je však pravdou. Postačí pravidelné vyčesávání. Jednak se vyčešou nečistoty a také se srst nebude zacuchávat. Z dalších důležitých odvětví péče nesmíme zapomenout na pravidelnou péči o zuby a drápky, a to nejlépe s návykem od štěněčích let.
Zdraví
Bohužel stejně jako německému ovčákovi ani tomuto plemenu se nevyhýbají určité nemoci. Stejně jako jiná velká plemena trpí bílí švýcarští ovčáci na onemocnění kloubů. Typická je pro ně dysplazie kolenního a loketního kloubu. Aby se toto onemocnění co nejvíce eliminovalo, je vhodné do chovu zařazovat pouze jedince, kteří jsou z tohoto pohledu zdraví. I tak se však ve stáří nemusí vyhnout obtížím a bolestivosti kloubů. Vhodná je samozřejmě prevence pomocí kloubní výživy. Objevit se může degenerativní myelopatie (DM) nebo Syndrom Cauda Equina (SCE). Obě tato onemocnění postihují míchu, jejímž výsledkem je postupné ochrnutí zadních nohou. Díky svému bílému zbarvení mají sklony k dědičné hluchotě nebo potravním alergiím. Důležitá je tedy kvalitní výživa a v prvním případě také prevence při krytí (používání pouze zdravých jedinců).
Krmení
Dnešní trh nabízí mnoho značek krmiva. Pro bílého švýcarského ovčáka je důležité, aby byla strava plnohodnotná a doplňovala mu dostatek energie. Pokud je pejsek v pracovní zátěži, je vhodné krmení vysokoenergetickými krmivy. U psů, kteří takto vytížení nejsou, postačí standardní energetický příjem. Důležité je dbát na to, aby nedocházelo k překrmování a následné obezitě. U některých jedinců se mohou vyskytovat alergie na složky krmiva. Pokud tomu tak je, veterinární lékař díky vyšetření může určit jednotlivé složky, kterým je potřeba se vyhnout. Určitě nic nezkazíte, budete-li pejskovi podávat běžně dostupná hypoalergenní krmiva, která jsou velice kvalitního složení a bez obilovin. Pozor je třeba také dávat na množství karotenů. Jejich nadbytečný příjem může mít za následek reznutí jinak krásně bíle zbarvené srsti. Důležité je také rozdělení denní krmné dávky alespoň na dvě denní porce. Jako další velká plemena má bílý švýcarský ovčák predispozici k přetočení žaludku, tzv. torzi.
Platební metody
