Hafanec vespolek dvounožky a dvounožkové,
jak se tam u nás v Čechách máte? Já si nemůžu štěknout jinak, než že já se mám hrozně fajn. Jak jsem vám tu štěkal naposledy, dorazili jsme do městečka El Chaltén, který stráží obrovská hora Fitz Roy. Teeda, tam jsem ani nechtěl ťapkat, byla fakt hrozně vysoká a taky docela daleko. No, naštěstí jsme si nejdřív šli prohlédnout městečko, já místní pejsky, kteří zrovna moc přátelští nebyli, všichni na mě vrčeli, ať si prý jdu po svém, tak jsem radši šel. Ale měli tam parádní řeku a zrovna u ní jsme se utábořili, to byla psina! Honil jsem tam takový divný kachny s dlouhýma špičatýma zobákama, to mě bavilo. A taky jsme pozorovali ryby, jak kloužou ve vodě. Já je chtěl hned ulovit, ale páníček říkal, že si časem koupíme někde prut a budeme spolu rybařit, takže si ani nebudu muset namáčet tlapky. No, byl jsem rád, řeka byla ledová, až to štípalo. Takže jsem na ně aspoň vrčel, že jejich čas přijde.
Druhý den jsme vstávali časně ráno a jelikož kolem nás nikdo nikde nebyl, mohl jsem si běhat kolem našeho domečku na kolech, jak jsem chtěl. A že jsem běhal fakt všude, dokonce jsem v křoví našel koně, o kterém páníčci neměli ani tušení, tak jsme chvíli pokecali. Až vůně snídaně mě přilákala zpátky. Mmm, byla dobroučká. Asi se ptáte, jak to vím. No protože páneček je tak trochu občas nešika a pořád mu něco padá, naštěstí pro mě mu tohle ráno spadla snad třetina míchaných vajíček a já jsem vždycky připraven, trošku to sice skřípalo po písku, ale to mi nevadí. Po snídani se páníčci začali bavit o výletu na tu obrovskou horu a jelikož jsem z jejich rozhovoru vypozoroval, že se v ní neskrývají žádné tajné hromady kostí, ani není pokrytá zajíci nebo myšíma dírama, rozhodl jsem se, že zůstanu v autě a budu hlídat. Páníčci byli pro, navíc je prý ta hora zase v národním parku, kam stejně nesmím, takže jsem je oblízl na rozloučenou a šel spát. Než jsem napočítal ve snu pár set myší, byli celí ufunění zpátky, a já za dobré hlídání dostal parádní kost, co ještě mám z výbavy od Spokojeného psa. Je obalená rybí kůží a tu já hned z toho stáhnu a slupnu a pak si pár hodin pomalu vychutnávám i ten zbytek. Asi by mohli na takové výlety chodit častěji, když dostanu za hlídání vždycky takové dobroty, no né? :) Ten večer jsme s páníčkem nemohli moc spát, protože byl zrovna úplněk, tak jsme se k sobě a k paničce alespoň tulili, a bylo nám všem třem moc dobře i tak.
Další den jsem zase hlídal domek, ale tentokrát jsem napočítal sotva pár myší, a vyzvedli si mě ti moji páni, že se vyráží dál. Tak jsem to tam naposled všechno řádně označkoval na truc těm místním nekámošům, a jelo se. Vrrr, nevěděli jsme ale, že nás čekají takové hrozné trasy, prostě žádná pohodička a spáneček na klíně nebo zabalenej v košili, drncalo to tak, že se spát prostě nedalo. Tak jsem aspoň vyhlížel z okna místní divný, takový chromý koně, říká se jim lamy nebo tak, vypadaj fakt vtipně a jsou tu úplně všude. Už jsem si na ně zvykl a tak číhám spíš na lišky, těch tu taky je hodně, a tak, když nějakou uvidím, spustím takovej virvál, že si páníčci musejí zacpávat uši. Jojo, já štěkám rád. Ale jsou rádi, protože si ji můžou nafotit, jen je divný, že já si ji jít prohlédnout blíž nemůžu. Tss, to je práce naprd tohle :))
Dodrncali jsme se po pár dnech zase do Chile k nádhernému jezeru General Carrera a jelikož se nám moc líbilo, celé jsme ho objeli. Sice to drncalo i tam, ale jelikož mi páníčci řekli, že se blížíme k městu Coyhaique, kde budou pracovat a kde budu mít na chvíli i jinou boudu než tu naši na kolech, začínal jsem se pomalu těšit. A když pak navíc dodali, že tam budu mít celou smečku kamarádů, nemohl jsem se nadšením dočkat. Další den jsme tam dojeli, nejdříve jsme se poznali s dvounohými vůdci té smečky, moc milí lidičkové Lalo s Andreou, kteří voněli pejskama na sto honů, to už jsem se nemohl dočkat vůbec. A jakmile jsme přijeli na místo, vyřítil jsem se z auta je všechny pozdravit. Noo, asi jsem měl přiběhnout trochu míň okázale, nějak jsem nestihl poměřit jejich velikost a neuvědomil jsem si hned, že to tam přeci jen není moje. Chapatti, alfa té smečky, si mě vzal stranou a tam mi jasně dal najevo, kdo je tu šéf. No, prostě mě packou přimáčkl k zemi a dost hrozně zavrčel. Ale myslel to v dobrým, takže za chvíli jsem mohl běžet poznat i zbytek hafanů. A hurá, byly to holky, jmenují se Rimaya a Nanga. Hned jsme se spřátelili a proběhali radostí celý pozemek, mají to tu fakt velké a moc pěkné, spousta stromů, krásná travička. Běžel jsem pánům říct, že tady se mi fakt líbí a jelikož i jim se tu moc líbilo, byli jsme všichni tři moc šťastní, že můžeme na dva týdny zůstat.
Hned další den jsem zjistil, že tu mají i dvě kočky. Teda vlastně jsem to zjistil už v noci, když se ta jedna vrátila do domečku, kde teď spíme, takže do mé boudy, a drze si myslela, že může zůstat. Naštěstí pro ni jsem byl v druhém patře a kvůli moc příkrým schodům jsem na ni nedosáhl, ale tady si teda musím odštěknout, že takovouhle psinu jsem dlouho nezažil. Páníčci jí totiž omylem nastavili ty kočičí dvířka, že mohla vejít dovnitř, ale když se celá vylekaná rozběhla zpátky ven, narazila plnou rychlostí do dvířek až se domeček otřásl. To jsem se mohl uchechtat i uštěkat. Páníčci mě pokárali, že se to nemá, a šli jí otevřít. Viděl jsem ale na nich, že se také uculují. Od té doby vždycky, když ji potkám, začnu se tak smát, až zapomenu, že kočky moc nemusím, a tak ji mám vlastně i docela rád.
Je to tu moc prima, jsme tu už skoro týden a dnes jsme tu oslavili i Vánoce, a to dost svérázně. Vyrazili jsme prostě na tůru na nejbližší horu. Parádní procházka, to se to ťapkalo, všude byly potůčky s tuze dobrou vodičkou, takové zajímavé vlasaté stromy a páníčci mi sem tam dali i pamlskový dáreček, no paráda. Ale na vrcholu té hory to teda moc paráda nebyla, foukalo tam tak, že jsem málem ulítl, ještěže mě panička držela na vodítku. Tak jsme si to tam aspoň nafotili a šli se schovat za jediný velký kámen, co tam na té špičce hory byl. Vešli jsme se za něj akorát a pak se stal pravý vánoční zázrak, začalo se jíst. Mmm, dvě kolečka salámu jsem dostal, prý se tu s tím nemám chlubit, ale když jsou ty Vánoce, tak prý mohu dostat i něco trochu člověčího. Škoda že nejsou takové speciélní dny každý den, říkám si a oblizuju si fousky. Jelikož vítr trochu ustal, vyrazili jsme na cestu zpátky. Až na jednu lišku se nic moc zvláštního nestalo, jako dárek jsem dostal masovou konzervu a teď už vám tu unaveně doťukávám pár posledních řádků a půjdu na kutě.
Tak naštěkanou dvounožkové milí, příště vám zas rád něco povyprávím.
Haf z Chile, Bobík
Platební metody
