Štěk vespolek všem Spokojeným psům,
tak minule jsem vám slíbil, že povyprávím o těch moc milých lidech, co nás přivítali u krásného vodopádu Milagro. No, není o čem štěkat oklikou, opravdu to byli jedni z těch nejmilejších lidí, co jsme poznali. Hned ráno nám dali čerstvá vajíčka k snídani, také nějaké místní pečívko přihodili. No, oblizovali jsme se všichni tři v dodávce až na chlupech za ušima. Po té vydatné snídani jsme se šli už poněkolikáté nafotit k onomu vodopádku. Byl opravdu dechberoucí, páníčci ho fotili ze všech myslitelných úhlů, já pózoval ve všech myslitelných pózách, byla to prostě bžunda. Strávili jsme tam tolik času, že jsme se vrátili do auta celí promočení od všudypřítomné poletující vodní tříště. To na mě moc není, já nerad vodu v kožíšku, takže jsem hned proběhl všemi polštáři a spacáky, co jich v autě máme, a krásně se tak vysušil. Páníčci nevypadali moc nadšeně, a když se spořádaně převlékli, dali sušit na sluníčko všechny ty zamokřené věci a něco si u toho hudrovali pod vousy.
Chtěli jsme se pomalu pustit do vaření oběda, ale najednou se zjevil před naším autem Slovák Ondrej s plným talířem jídla a že je to celé pro nás. No, zase jsme si pošmákli, čumáčky zamastili a celí spokojení byli. Moc jsme všem děkovali a na oplátku upekli všem pravou českou buchtu. Takže nakonec jsme se tam oblizovali úplně všichni, jak místní, tak my přicestovalí :) Navečer se u našeho auta zastavil majitel místní restaurace Franklin a povídali jsme si s ním dlouho do noci, vyzvěděli spoustu věcí o Ekvádoru i místních lidech, ochutnali vynikající pálenku z cukrové třtiny a na oplátku mu sdělili spoustu informací o České republice a nabídli mu, že bude u nás kdykoliv vítán, pokud někdy zavítá.
Další den došlo na srdceryvné rozloučení, ale až po mé a páníčkově koupeli v ledové vodě přitékající od vodopádu. Oba jsme se celí otužilí vrátili k autu, chvíli se vyhřívali na slunci a jali se pokračovat v našem putování zase o pár hor dále.
Přejížděli jsme nádherná místa a stoupali stále výš a výš. Jelikož jsme opět odvykli obřím výškám, stoupali jsme raději pomalu a kvůli aklimatizaci zastavili na oběd ve výšce asi 2 500 metrů. Panička této příležitosti hned využila k její očistě v nedaleké krásně ledové strouze a páníček se pustil do vaření. Už si nepamatuji, co to přesně tehdá bylo, ale bylo to jako vždycky vynikající, drobečky páníčkovi padají víc než paničce, takže se vždy držím poblíž a slupnu, co nehlídáno jest či co k zemi míří :)
Po aklimatizaci jsme se pustili do dalšího pomalého stoupání a užívali si nádherné výhledy na zelené hory topící se v mlžných oparech mraků. Když jsme byli ve výšce 3 500 m, museli jsme opět zastavit. Ta čirá nádhera všude kolem nás mi až ježila chloupky na zádech. Výhledy na vrcholky hor koupající se v mracích přelévajících se přes jejich stráně byl k nezaplacení všemi granulemi světa. Plni optimismu jsme se pustili dále a stále výše a výše po cestě, až jsme se na dohled přiblížili k dalšímu cíli naší cesty, k laguně Quilotoa.
Tato laguna je vlastně zatopený starý kráter sopky, pod jejímž okrajem se rozprostírá malinká vesnička se stejným názvem. Jediné, co narušovalo tuto mystickou atmosféru, byli lidé odění skoro až v protichemických oděvech a dezinfikující vše, včetně nás. Holt ta člověčí vzteklina ještě neskončila, ale místní lidé se vzepřeli všem doporučením a s opatrností, ale nikdy nezapomenutou vřelostí nás přivítali v jejich skromné vísce. Za parkování na dobu neurčitou jsme rádi zaplatili poplatek čtyř dolarů, hodlali jsme tu zůstat minimálně dvě noci, takže žádný problém. Hned po příjezdu nám to nedalo a vyrazili jsme poprvé navštívit okraj kráteru. Já teda poprvé, páníčci už jich pár viděli na Islandu. Když jsme dorazili k okraji úžasem jsme oněměli, kráter byl obrovský a asi 300 výškových metrů pod námi se rozprostírala modrá hladina laguny. Dokonce jsem zapomněl prohánět místní drůbež a seznamovat se s pejsky. Jen jsme tam tak tiše stáli a vstřebávali tu nádheru. Prakticky hned padlo rozhodnutí, že příští den po snídani vyrazíme na trek kolem kráteru.
Má to být jedenáct kilometrů, pfff, to není žádná vzdálenost, vtipkoval jsem si pod fousky. Dál od pravdy už to být nemohlo. To, co z dálky vypadalo na nevinné kopečky se ve výšce 4 000 metrů nad mořem, se proměnilo v obrovské, neudýchatelné pohoří. Funěli jsme nahoru do prvního stoupání a proklínali těžká vajíčka k snídani, i já dostal, prý abych měl sílu. No, já to ještě jakž takž zvládal, ale páníčci funěli jak parní lokomotivy a plazili se nahoru jako dva šneci po prodělané psince. Ještěže v této výšce nebylo vedro ani když svítilo sluníčko. Nakonec jsme se všichni tři doškrábali na nejvyšší bod kráteru a po osvěžení se studenou průzračnou vodou z našich zásob jsme se mohli kochat nádhernými výhledy. Páníčci se kochali dlouho, já jsem zjišťoval, jestli kolem tohohle kráteru žijou nějaké myši, už dlouho jsem si pořádně nezahrabal. Našel jsem pár děr, ale dle pachu zely prázdnotou už dlouhou dobu, tak jsem aspoň zahnal bolení v bříšku místní vysokohorskou travičkou, byla dobrá a sladká. Ještě zapózovat na pár fotek pro Spokojeného psa a šlo se dál.
Těch jedenáct kilometrů nakonec bylo jako dvacet. Šli jsme pořád nahoru a dolů a nahoru a dolů, ale stále kolem kráteru, takže jsme asi tisíckrát zastavili, kochali se, fotili, dělali kravinky a celkově si moc užívali tu svobodu. Až za půlku kráteru jsme nepotkali živou duši, jen zdáli na nás bučelo pár kraviček. Najednou jsem ucítil pach smečky. Nebyla moje a co jsem poznal, skládala se z dvou lidí a třech pejsků. Hned jsem zaštěkáním upozornil své pány a zaujal obranný postoj před nimi, abych je ochránil. Páníčkům po chvíli došlo, co se děje, a jelikož tam byla zrovna úzká stezka, uklidili jsme se do záhybu u skály a čekali, až celá ta smečka přejde. Byli to moc milí lidičkové i pejsci, vraceli se z práce domů a zvědavě se nás vyptávali, odkud jsme a jestli se nám tu líbí. Také nás upozornili, že bychom měli trochu začít spěchat, přeci jen slunce tady v Ekvádoru zachází o půl sedmé, a to bez výjimky a celý rok stejně. Jelikož jsme se opravdu táhli, trošku jsme šlápli do paciček a se zapadajícím sluncem v zádech se objevili na okraji vesničky. K našemu zaparkovanému autu zbýval už jen kilometr a dělala se zima, ze které mi začal tuhnout ocásek. Páníčci si koupili nějaký místní utrejch z cukrové třtiny a já se viděl jen jak zalézám do spacáku. Tak se stalo a my všichni unavení a šťastní jsme usnuli než byste štěkli kost.
Napříští den bylo sychravé, zamračené a deštivé počasí, které provázela pěkná zima. Takže jsme si v našem pojízdném domečku zatopili a celý den odpočívali pěkně v teplíčku. Uvařili jsme si spoustu dobrot a hráli celý den různé hry a chodili na krátké procházky k okraji kráteru.
Další den bylo úterý, to znamenalo, že opět můžeme vyjet na silnici a brouzdat po místních krásných horách. Nikam jsme nespěchali, takže do oběda jsme ujeli jen asi čtyřicet kilometrů a našli překrásné odpočívadlo. Jelikož jsme sjeli skoro o 800 metrů níž, bylo také daleko tepleji, takže páníčci vytahali vše ven z domečku na usušení. Dokonce umístili jednu z matrací tak šikovně, že jsem neodolal a po chvilce už se vyhříval na sluníčku na krásně pohodlné matraci. Když si toho páni všimli, asi pět minut se řehtali jak blázni, ale já se nenechal vyrušovat a jen si užíval, jak se sluníčko opírá do mého kožíšku. Po obědě jsme se vydali opět dál a neúspěšně se pokusili o vjezd do národního parku Cotopaxi pod stejnojmenným, aktivním a jedním z nejobávanějších vulkánů Jižní Ameriky. Nepustili nás kvůli zvýšené seismické aktivitě, se mnou to nemělo nic společného. A tak jsme si našli místečko hned vedle parku v lomu. Evidentně byl stále používán, ale nikde žádný zákaz nebyl a my si našli opravdu velmi zastrčené místo. Zůstali jsme tam nakonec dvě noci a celou dobu doufali, že se otevře výhled na obávaný a obrovský vulkán. Leč, želkosti se nám nepoštěstilo a my po dvou chladných nocích toto místo opustili a vydali se zase dál. Celkově se nám od té doby přestalo dařit. Všechna místa, která jsme chtěli navštívit, zela prázdnotou schovanou za zavřené brány, ostnaté ploty a podobně. Dokonce i vodopády v přírodě měly zahrazené přístupové cesty a u příjezdů stály kontroly, které obracely všechny nemístní zpět. To je opravdu myšlení, zavřít celou přírodu a nahnat lidi do měst a hlavně do přeplněných obchoďáků. Tohle jsme ani jeden z naší smečky nechápali a kroutíme nad tím hlavou dodnes.
Nakonec jsme se rozhodli jet poprvé za naší cestu Jižní Amerikou do kempu. Věděli jsme, že kemp u města Ibarra vede chlápek jménem Hans a dle informací od ostatních cestovatelů má spoustu ověřených informací, co se týče možného otevření hranic, a tudíž možného pokračování naší cesty směr Kolumbie. Do kempu jsme dorazili k večeru po půldenní jízdě v docela hustém provozu. Opravdu to na silnicích nevypadalo, že může jezdit jen polovina aut. Hans nás přivítal velmi vřele a nás všechny zlákala vidina teplé sprchy, bezpečného spaní a možnosti potkat některé další cestovatele. Ale to, co jsme se dozvěděli a jak naše cesta pokračovala od této chvíle dál, si nechám na příště moji milí Spokojení psové.
Pac a tlapku, váš Bobík
Platební metody
