Zdravím všechny dvounožky a jejich pejsky do Čech.
Dneska jsem dostal sprda, že jsem už hezky dlouho nevyštěkal žádný článek. Když tady je tak krásně, a kór posledních pár dní. Ale hezky popořadě. Naposledy jsem vám tu štěkal o Montevideu a jak jsme ho konečně opustili a dali se do objevování nových míst. Teeda takovejch míst a takový vedro, byli jsme pořád v pohybu, kempovali hlavně u pláží a na samých krásných místech. Jedno za všechny: to jsme se takhle ráno, celí dorůžova vychrupkaní probudili, a páníčci se dali do připravování snídaně. To se ví, že u toho jsem nesměl chybět, přeci jen jim tu a tam něco spadne na zem a já jsem většinou rychlejší :) A tak si tak čekám a čekám, hlídám, co upadne, když najednou se vedle našeho auta zjevil obrovský pes a hned koukal, co spadne pro něj. No, to bylo něco na mě, okamžitě jsem vyskočil a hnal toho mezulána pryč snad půl kilometru, jejej, jak ten utíkal, málem cestou zakopl, jak se mě bál a zdrhal opřekot. Pak jsem se otočil a vidím, že se za námi celou dobu hnal i páníček, docela sípal, asi něco křičel, ale já přece musel zahnat toho vetřelce. No, co vám tu budu kňučet, ze snídaně jsem neviděl ani drobeček a páníčci se moc netvářili, i když jsem viděl, že se pak smějí a říkají, že jsem dobrý hlídač. A odměna žádná, pff.
Další dny to byla samá pláž a spousta pejsků, vždycky si mě přišli očuchat, ale já už vím, že místní pejsci jsou moc hodní, a tak jsem je taky čuchnul na pozdrav a šlo se dál. Pohodička prostě.
Pořád jsme jezdili a jezdili, já buď vyhlížel z okna s jazykem až na vestě, abych ochutnal místní vzdoušek, nebo se stulil páníčkovi, co zrovna neřídil, na klíně a spal a spal. Spaní já rád. Ale páníčci se furt ošívaj a něco kujou, a tak jsem si na nich vyškemral starou košili a měl parádní pelíšek na zemi, takže mi ty hodiny utíkaly mooc rychle.
Jeden den začali být páníčci hrozně nervózní a pořád po mně pokukovali. Nevím, co se dělo, ale najednou se zastavilo a šli někam beze mě se stohem papírů a hlavně s mým pasem. Co budu jako bez pasu dělat, napadlo mě, vždyť už se nikam nepodívám, aúúúú. Radši jsem prostě chvíli vyl. A světe div se, pomohlo to, po půl hodince byli páníčci zpátky, celí šťastní a povídali, tak vítej v Argentině, Bobíku. Aháá, proto si vzali ten můj pas. Hurá, noví pejsci, nové myši a spousta nových míst k objevování.
Neřekli mi, že strávíme v autě každý den tak dlouho a hlavně, že tam bude takovej vichr. To se ani mně nechtělo nikdy venku moc otálet, když všechno, co jsem chtěl označkovat, zůstalo suché a namísto toho bylo označkováno o metr dál. A jak mi foukalo do oušek, no brrr. A taky začalo být hrozné vedro a dusno, já vypil snad čtyři misky vody denně, jakou jsem měl pořád žížu. Ale pokud mě můj smysl nešálil, a opravdu nešálil, dostávali jsme se dál a dál na jih a bylo stále příjemněji a příjemněji.
Až jsem jednou vyskočil z auta a uplně se mi zježily chlupy, jaká byla kosa a vypadalo to, že po dvou týdnech začne snad i pršet. Hurá déšť, volali páníčci a já taky. Jůů a konečně jsem potkal i nějaké kočky, ale byly na mě v přesile, bylo jich snad dvacet, tak jsem se radši choval mile a jen hlídal náš majetek. Ráno, když žádná nebyla v dohledu, tak jsem jim tam na památku vyhrabal první myší díru, kterou jsem uviděl. Pche, kočky to neuměj :)
Jak začalo být víc zima, začali jsme všichni trávit víc času venku, chodili jsme na tůry, čmuchali, kde je jaká myš a tak. A když jsme se tak jednou vrátili k autu u takové hezké laguny, potkali jsme prvního evropského psa. Hned jsem se naježil, protože si drze a sám přiběhl až k našemu autu zrovna když panička vařila a páníček něco opravoval na autě. Vyběhl jsem ven mu jen říct, ať si sbalí svejch pár švestek a maže si ke svým. Ale on byl větší, obstoupil mě, a to se mi teda za mák nelíbilo, navíc pěkně hnusně vrčel. Zčistajasna se na mě vrhl, tak jsem mu to začal oplácet. To byla mela! Ale musim si odštěknout, že měl navrch, a když ho už už můj pán skoro chytnul, zahryzl se mi vší silou do ucha. Teda nejsem cíťa, ale začal jsem řvát, myslel jsem, že mi to ouško utrhne. Naštěstí mi pomohl můj páníček, za cenu prokousnutých prstů a pohryzané ruky mu otevřel tlamu a vysvobodil mě. Skončil jsem s dvěma tržnýma ranama nad a pod ouškem.
Mezitím už se tam zjevil i pán toho šílence a s klidem nám říkal, že ten jeho pes se prý před pár hodinami vrátil někde z pastvin s tlamou celou od krve. Jen jsme valili s páníčkem oči a nevěřili vlastním uším. Teda já jen jednomu, protože to druhé tuze bolelo. Jelikož byl pátek večer a byli jsme na opuštěném místě, nemohli mě vzít páníčci ani k doktorovi, byli z toho moc smutní. Já jim říkal, že to bude dobrý, ale oni mi asi nerozumněli, a tak se jelo hned druhý den ráno. Stejně jsme žádného nesehnali, a to jsme byli snad na deseti místech. Zato jsme sehnali nějakou moc pálivou vodičku, jmenovalo se to nějak desinpejsce nebo tak. Aůůůů, to se mi nelíbilo! Ale ta mastička, kterou mi to mazali, ta byla moc příjemná, a tak mi jí dávali každý den několikrát. A navíc těch dobrůtek, co jsem dostával! Sice v nich byly nějaký prášky, ale když to pánům dělalo takovou radost, že to sním i s nimi, vždycky jsem je zbaštil naposezení. Taky jsme naštěstí měli nějakou zotavující kúru od Spokojenýho psa, kterou mi přidávali do vodičky, což mně i docela chutnalo. Vylízal jsem pak vždycky misku do sucha.
Než jsem se uplně vykurýroval, stihli jsme přejet novou zemi, jmenovala se Chile, kde jsme jen jeli a jeli i kus lodí, a vjeli jsme zase zpátky do Argentiny. Všude na hranicích byli moc hodní. A i když mě strašili, že mi zabavěj dobrůtky, a že jich od Spokojenýho psa mám fakt hodně, nezabavili mi nic. Jen mě podrbali, já na ně udělal psí oči a jelo se dál. A teď už jsme v Ušuáje, na konci světa, ale o tom vám budu štěkat zase příště.
Tak pac a velký oblíznutí všem!
Bobík
Platební metody
