Hafanec všem Spokojeným psům,
týdny nám tu v Ekvádoru ubíhají jako voda v děravé misce a já se opět trochu pozapomněl ozvat se svým pravidelným článkem z cest. Ale až vám poštěkám proč, určitě mi odpustíte a pochopíte, že jsem na nic jiného ani myslet nemohl. Ale popořadě... Už si tu na farmě v Ekvádoru kroutíme druhý měsíc, ještěže tu máme tak veselou psí společnost, s holkama je pořád sranda. Hlídám je pěkně z vyvýšeného místa v našem autě a kontroluji, jestli je všechno v pořádku. Onehdá si tak spokojeně koukám, očíčka mi pomalu padají, když se kolem mě přehnal šílenou rychlostí bílý stín. Nestihl jsem si ani všimnout, co to bylo, když se najednou kolem prohnal rezavý stín následovaný malým černým stínem, ve kterém jsem už rozeznal moji kámošku Amelii, a došlo mi, že předchozí dva stíny byla Nea a Phoebe. Okamžitě jsem vyskočil z auta první únikovou cestou. Bylo to přes metr dolů, ale to je pro mě hračka, a hnal se za holkama. Po chvíli už jsem spatřil důvod jejich bláznění. Nad naší farmou se velmi nízko prolétával pan Sup. Není to ten klasický velký mrchožrout s ohnutým krkem, tady na pobřeží je menší druh, vypadá i celkem sympaticky, když při dívání se na něj zavřete oči :)
Ale k věci. Supi tu rozhodně nemají co dělat, máme přece s holkama na hlídání všechny slepičky a tři husy. Ještěže jsme s holkama zareagovali tak rychle, supík se už snášel k opozdilecké huse. Naštěstí Nea má dlouhé nohy a skokem, který by jí mohl leckterý skokan do dálky i výšky zároveň závidět, vyvedla útočícího supa z míry tak, že málem naboural do plotu. Musel udělat takovou rychlou smyčku a obrátit let, jenže nečekal, že z dalšího směru se řítíme já, Phoebe a Amelie. Kdyby měl kalhoty, asi by si do nich nadělal, takhle to jen shodil naším směrem a radši vzal křídla na ramena. S holkama jsme ho ještě chvíli po zemi pronásledovali, ale věděli jsme, že husa už je v pořádku. Moc nám děkovala a dokonce už mě od té doby přestala štípat do zadku :))
Také se nám tu na farmě poslední dobou pěkně přemnožily vosy, to si ani nemůžete přijít k misce a normálně se napít. Hledají totiž vodu, před měsícem skončilo období dešťů a všechno zelené už je napůl zežloutlé, prý do měsíce bude žluté a suché skoro všechno. No a jelikož u nás v dodávečce je vždy vody dost, milé vosy se naučily chodit na moji misku. Už jsem dostal dva štípance, když jsem se chtěl napít, no hrůza. Páníčci proto začali misku každý den přesouvat a funguje to. Jen škoda, že máme auto vedle velké nádrže na vodu, takže vos tu máme pořád dost. Naštěstí štípou už jen páníčka, za poslední týden nám ukazoval snad deset bodanců. No, jsem rád, že nejdou na mě, ale chudák pán, aspoň mu ty štípance vždycky oblíznu a on mě za to pohladí a dá mi malou kostičku, že jsem prý moc hodný, a to já jsem :)
Taky se musím pochlubit, že jsme začali chodit do blízké vesničky na pláž, sice je to dva kilometry po rozpálené silnici, ale naštěstí chodíme už v osm ráno, takže vedro je až při návratu. Musím se tu přiznat, že jsem začal mít pláž a moře děsně rád. Sice pořád nechápu, proč je ta hromada vody tak odporně slaná a nedá se pít, ale zkouším to na různých místech pořád, třeba jednou najdu nějaký sladký kousek, no né? :) Navíc jsou na krajích pláží takové skalnaté výběžky a na nich pobíhá spousta divných klepýtkatých myší. Páníčci jim říkají krabíci a já je děsně rád proháním. Je jich tam všude tolik, že si nemusím vybírat jednoho. Stačí, když proběhnu mezi nimi, a oni peláší do všech stran. Je to sranda! Navíc se umějí zahrabat i do písku, takže mohu nasadit svoji vytříbenou hrabací techniku a po chvilce už krabík sviští vzduchem a honem hledá novou skrýš. A taky na plážích potkáváme spoustu psích kámošů, před pár dny si to tak zrovna trajdáme a najednou jde proti mně obří malamut. Je celý zadýchaný a ufuněný z toho vedra. Ptám se ho, jak to zvládá. Prý až na ty horký prochajdy je to v pohodě, doma má klimošku a je tam krásně, ale venku se mu líbí jen přes noc, nebo když hodně fouká. Dávám mu pac za pravdu, opravdu je tu obrovské vedro, naštěstí fouká často a hodně, takže se to dá přežít.
Když jsme se jednou takhle vrátili z dlouhé plážové vycházky, zjistil jsem, že na farmě se něco změnilo. Amelii to začalo prostě hrozně moc slušet, nemohl jsem z ní spustit oči. Jako kdyby mě očarovala kouzelnou kostičkou. Od té doby mě začali páníčci dávat k autu na vodítko a Amelii začal její pán také přivazovat, prý nechtějí štěňátka. Kdo tu chce jaká štěňata, ptám se nakvašeně a přemýšlím, jak bych to vodítko přehryzal. Bohužel to nejde. A tak alespoň celý den i noc vyhlížím, jestli se nepovedlo utéct malé Amelii. Vím, že se jí také moc líbím, chtěli bychom být jen chvíli spolu o samotě, proč by to mělo někomu vadit? Ale vadí, a tak začínám po pár dnech držet protestní hladovku a do auta se chodím už jen napít. S páníčky si nemám co říct, chci jen Amelii. Jsou moc smutní, ale mně nějak nedochází proč, opravdu nemůžu tu malou buldočici dostat z hlavy. Poslední dvě noci už vůbec nespím, jen mám uvnitř obrovský stesk, a tak ho dávám nahlas najevo. Páni mi ráno vyčítají, že se vůbec nevyspali, ale to já přeci taky ne a nestěžuju si jim tady.
Jedno ráno se ale vše mění, začíná mě přepadat únava a kručet v bříšku. Navíc se mi začínají ozývat záda z toho ležení na tvrdé zemi a nemůžu si vzpomenout, co tak hrozného jsem provedl, že jsem musel spát venku pod autem. Vyžebrám si tedy misku, na posezení ji zblajznu a už počítám ve spánku fenečky. Spal jsem skoro tři dny s přestávkami na pití a jídlo. Dnes je mi už zase fajn, s holkama hlídáme pořádek na farmě a packám vám tu o tom všem článek. Zítra se navíc přesuneme o sto kilometrů na úplně jiné místo za jinými pejsky a budeme tam pravděpodobně celý měsíc. Snad už pak přejde ta krize, kvůli které nemůžeme cestovat a kvůli které museli moji páni začít nosit náhubky :)
Mějte se krásně čtyř i dvounožkové!
Váš Bobík
Platební metody
