Štěk vespolek do Čech!
Už je to 40 dní, co jsme se s páníčky nehnuli z farmy v Ekvádoru kvůli koronaviru. Už nás to tu pomalu začíná nudit. Pánové si pořád stěžují, že už by chtěli jet dál, ale já si vždycky najdu nějakou zábavu. Někdy jenom ležím v dodávce a kochám se. Tehdy jsem pozoroval, jak měla kámoška Nea trable s kočkou. Z ničeho nic se na ni vrhla s vystrčenými drápy, tak jsem neváhal a běžel jí na pomoc. Prohnal jsem tu fousatou zákeřnou kočku, až jsem dostal vynadáno. Ale to, že jsem chtěl jen zachránit Neu, nikdo nevidí.
Taky měla malá Amelie první narozeniny. Tak jsme ji všichni oblízli pro štěstí. Trochu jsme to oslavili grilovačkou a páníček mi dokonce dal napít psiva, ale já nějak nevím, co na tom vidí. Amelie dostala z grilu jednu obrovskou krevetu, tu bych si dal radši. Už abych měl taky narozeniny.
Na procházky teď moc nechodíme, ale jednou za dva týdny vyrazíme do vesnice do obchůdku. Páníčci mají vždycky nějakou hadru přes obličej, že ani nepoznám, jestli se na mě smějí nebo vyplazují jazyk. U obchodu se vždycky pozdravím s krásnou rotvajleřicí a jdeme zase domů. Minule ale na mě z jejího kožichu přeskočila blecha. Naštěstí ji páníčci doma viděli a hned ji chytili. Takže od té doby zdravím rotvajleřici už jenom z dálky.
Taky mi nedávno došly všechny dobroty. Naštěstí panička nasušila banány. Nikdy bych neštěkl, že mi to bude tak chutnat. Měl jsem strach, že mi dojdou i granule, ale naštěstí jsme jeli do města nějaké koupit. Páníčci se báli, aby je coby turisty policajti vůbec pustili do města. Bylo to ale úplně bez problémů. Dokonce ani žádný pes po nás neštěknul.
Jinak pořád hrozně pelichám. Panička je každý den celá naježená, když vidí, kolik chlupů ze mě zase spadlo. Ale já za to přece nemůžu. Je tu hrozný vedro a pořád to nemá konce. Ještě pořád není vidět moje růžové bříško jako vždycky v létě. Snad už to brzo opadá a bude mi hej.
Teď jsem si vzpomněl, že jsem poprvé v životě viděl tarantuli. To je takovej hnusnej, chlupatej tvor s osmi nohama. Už jsem viděl tři! A taky se tu občas objeví obří stonožka. Je velká skoro jako můj ocas. Prý možná tohle kousnulo minule Amelii. No, rozhodně se k ničemu takovému nikdy nepřibližuju. Zůstanu u ještěrek a myší.
Tak přemýšlím, co se tu ještě za poslední dva týdny stalo. Možná jenom to, že jsem se párkrát vyválel v něčem moc voňavém. To byla slast. Bohužel mi to ale hnedka panička smyla celá zamračená. Vždycky pro mě bude záhadou, proč mi to na kožichu nenechá, když to tak hezky maskuje můj vlastní pach.
A to je asi všechno, milé lidičky. Pozdravujte své spokojené chlupáče a těšte se na další psí dobrodružství. Příště už budeme možná zase cestovat a uvidíme spoustu nových věcí.
Pac a haf!
Váš Bobík
Platební metody
