Haf z konce světa všem dvounožkům do Čech,
týden se s týdnem sešel a já opět trochu pozapomněl naštěkat vám nějaký ten článek. Jsme stále v pohybu, přejíždíme hranice sem a tam, až skoro nevím, kde zrovna hrabu myši či lovím zajíce. Ale dneska jsem zatnul drápky a dal se do toho. Byli jsme v Ušuáje, říkají tomu konec světa a nejjižnější město na zemi, ale mě nijak moc zvláštní nepřišlo, alespoň že tam byla spousta psích kamarádů, bál jsem se, že na tak odlehlém místě už nebudou, ale naštěstí se tak nestalo a já mohl navazovat nová přátelství a zabrat zase nějaký ten kus země pro sebe a páníčky. A že to umím a dělám tak často, až jsou z toho oba občas trošku nevrlí :) Město na nás moc dojmů neudělalo, takže jsem si jen odskočil k místnímu veterináři pro zdravotní certifikát, pak do zemědělské komory pro potvrzení a jelikož byl pátek, řekli nám, že v pondělí to bude hotové.
Na nás si ale jen tak neštěknou, my už měli plán, protože do místních národních parků nás pejsky nepouštějí, tak jsme vyrazili dobývat co nejjižnější území a našli jsme nádherné místo s parádní travičkou a spoustou myší všude kolem. No, já byl ve svém živlu, takhle suprově jsem si naposledy zahrabal snad až ve Skotsku, a to už je nějaký pátek. Sice jsem žádnou myš ven nedostal, ale já hrabu moc rád, v tu chvíli mi jsou i povely tak trochu putna, v tom rauši slyším jenom na slovíčko dobrůtka, ty já moc rád. Mám od Spokojenýho psa takové zdravé věcičky, co mi páníčci dávají, říkají jim tůčky, protože jsou vyrobené z ovčího tuku. Pomáhají mi s trávením a mám po nich parádní srst, moc mi chutnají, a tak už začínám slyšet i na slovíčko "tůček" :) A tak když páníčci zavolali dobrůtka, nechal jsem myši, ať si jsou, kde jsou, a přiběhl k páníčkovi, ten se začal hrozně smát, no jo, byl jsem pokrytý hlínou od hlavy až k patě, takže následovalo zase drhnutí v té divné slané vodě. Brrr, naštěstí jsem pak slíbený tůček dostal a radostí jsem celý mokrý proběhl naší dodávkou skrz všechny spacáky a peřiny, musel jsem se přeci nějak vysušit, no ne? Páníček se řehtal o to víc, našel pro mě parádní klacík a hráli jsme si až do setmění.
Druhý den jsme vyrazili na suprovou prochajdu k nádhernému vodopádu, hurá sladká voda, tu já rád a tahle byla tuze dobrá. Pán říkal, že teče z hor a je ledová, ale to mi nevadí. Další den jsme vyrazili na ještě delší prochajdu k laguně Esmeralda. To byla psina, to vám štěknu. Nejdřív se šlo po loukách a lesích, to byla pohodička, ale když jsme vyšli z lesa, všude bylo jen bahno a páníčci nevěděli kam dál. Kníknul jsem na ně, že já vím a tím bažinatým územím jsem je bezpečně provedl, na to mám čich přeci. Sledoval jsem prostě králičí stezku a doufal, že se ti ušatí troubové nechtěli namočit. No ale podcenil jsem to trochu, v jednom místě jsem se zčistajasna propadl až po bříško a musel mě páníček vytáhnout a chvíli nést, tamtudy to prostě nešlo. A jelikož mě vedl páníček a věděl, kam má šlapat, tak zablácený nebyl, ale panička nám občas nestačila a když nás doběhla, měla bláto až po kolena. Chtěl jsem to z ní oblízat, ale nemohli jsme se s páníčkem přestat smát :)
Pak jsme si dali u laguny oběd, hurá, to bylo drobečků, a vyrazili pomalu na další blátivou cestu zpátky. Zkusili jsme se držet vyznačené trasy, ta ale po kilometru končila v bahnitém poli, zlatá zaječí stezka, takže teď už se umazal i můj pán, protože mě musel nést. Kdybych do toho vkročil, zmizel bych až po ocásek, říkal. Musim teda štěknout, že mám bezva pány, přes nejhorší úsek jsme museli přeskakovat po takové kládě, já se nesl a najednou paní, co šla před námi, zahučela do toho bahniska skoro až po pás. Pán nelenil, jednou rukou držel mě a druhou rukou paní vytáhl zpátky na kládu, moc nám děkovala a pohladila i mě, že jsem moc statečný. Lidi jsou prostě super a je s nima sranda. Zbytek cesty k dodávce na nás už jen usychalo všechno to bahno, a tak jsme se pak navzájem vydrhli a po večeři krásně uťapkaní šli do hajan.
Nazítří jsem si šel vyzvednout potvrzení a mohli jsme naposledy štěknout Ušuája a jeli jsme dál, teď už pojedeme skoro pořád na sever. A taky, že jo, přejeli jsme zase do Chile, kde měli páníčci na hranicích zase strach, že mi zabaví granule, ale já už vím, jak na celníky. Když otevřou dveře, začnu hned vrtět ocáskem a ukazovat můj suprovej míček, takže je moc prohlídka nezajímá a smějou se a hladí mě a říkají, že je všechno v pořádku, že můžeme pokračovat. A říkají mi perrito, já ale nejsem žádný péro přece, jsem Bobík. Pak mi panička vysvětlila, že perrito je španělsky pejsek, tak to jo, to mi můžou říkat.
Pár dní jsme jen jeli, až jsme přijeli k dalšímu národnímu parku. To už jsme byli zase zpátky v Argentině. Ale vždyť já do místních parků nesmím, páníčci se ale tvářili, že to nějak dáme, a tak když jsme přijeli ke kontrole (byl jsem schovaný vzadu v dodávce) a slyšel jsem, jak páníčci říkají, že žádného perrita nemají. To jsem si nemohl přece dát líbit nechat se takhle zatloukat a vykoukl jsem oknem přímo na strážce parku, aby si všiml, že perrita mají. Byl to asi první člověk, co se na mě nesmál, velmi přísně řekl mým majitelům, že v parku nejsou mazlíčci povoleni a pak jim už mírněji poradil, že v posledním městě, co jsme projeli, je psí hotel a že mě můžou nechat tam.
Jůů, psí hotel, hotel plný kámošů a já bych o to málem přišel. Takže jsme jeli, sice to bylo přes 50 km, ale já se fakt těšil. V hotelu byl strašně moc hodný pár lidí, co se staral o všechny možné pejsky. Mě pustili na dvorek, který jsem měl sám pro sebe, a chodili mě pořád drbat a hladit. Pak, když už jsem byl unavený, mě přenesli do takové klece. Vedle mě bylo dalších snad sedm pejsků, kteří nejdřív hrozně štěkali, co tady ten grrringo (jako já) dělá, ale pak jsme se skámošili a já mohl krásně spát. Probudil mě až příjezd mých pánů. Jakou já měl radost, hned jsem je oba oblízal a pro jistotu i poštípal zoubkama. Přeci jen jsem tam byl snad pět hodin a už se mi stýskalo, takže pro výstrahu :) Dostal jsem za odměnu suprovou kost a paní majitelka psího hotelu říkala, že jsem nejhodnější pes, kterého u nich měli. Zase jsem málem praskl pýchou a byl moc rád, že páníčci jsou na mě pyšní, takže večer jsem dostal ještě jednu menší kost, prý za odměnu. Mňam.
Naše dobrodružství tedy mohlo pokračovat. Další den jsme se dostali ke krásnému městečku El Chaltén, kde byla spousta lidí a naštěstí i pár pejsků, a shora ji strážila majestátní hora Fitz Roy.
O tom vám budu štěkat ale až příště, milí dvounožkové. Už je pozdě a já jsem tááák unavený z dnešního výletu, že už se nemůžu pomalu ani packama trefit na klávesnici.
Dobrou noc a mějte rádi své pejsky, protože my vás, lidi, milujeme!
Haf z cest, váš Bobík
Platební metody
