Náš sklad je sice poměrně příjemné místo, ale přeci jen chvíli trvá, než si vás někdo objedná. A tak jsem seděl v krabici společně s dalšími králíky a čekal a přemýšlel o svém životě. Oni ti ostatní totiž vůbec nejsou akční jako já, tak tam pořád jen seděli a nehnutě čekali. Jako poslušní psi. Nechápu, jak můžou králíci celý den jen sedět a ani neposkočit. Strašné. Rozhodl jsem se, že můj život bude lepší. Nejdřív jsem jen přiskočil blíž k okraji, abych měl dobrý přehled o tom, co se ve skladu děje. Pár dní se nedělo nic, ale pak se začalo šuškat, že se něco chystá. Velká kampaň. Televize!
Spolu s tím se začaly chystat Spokoboxy. To byla moje šance. No jo, ale do Spokoboxů nás, malé králíčky, nikdo nechtěl. Vymyslel jsem plán. Ostatní králíci mě od něj zrazovali, šeptali si a pomlouvali mě, že jsem se zbláznil. Ale já už se rozhodl.
Těsně před expedicí Spokoboxů jsem byl připravený u kraje našeho regálu a tiše vyčkával, až utichne každodenní shon. Zhasla poslední světla, klaply dveře, pípnul alarm. To byla moje chvíle! Seskočil jsem dolů na zem a zamířil opatrně uličkou vpravo. Jak jsem si tak hopkal tou dlouhou řadou regálů, začaly se z polic vynořovat ostatní hračky z našeho oddělení.
„Kam jdeš, králíku?“ ptaly se mě.
„Za dobrodružstvím!“ odpovídal jsem jim.
Nejdřív se tvářily překvapeně, ale čím dál jsem skákal, tím víc jsem slyšel radostné šustění a pískání.
„Držte mi palce, kamarádi! Ahoooooj!“ zavolal jsem ještě, než jsem zahnul za roh.
Granule. Byl jsem v oddělení granulí. Pytle a pytle ve zdánlivě nekonečných řadách. Moje packy na to nebyly úplně připravené, ale nevzdával jsem se. Hopkal jsem a hopkal, až jsem se dostal k pamlskům.
„To už je blízko, to zvládnu,“ pomyslel jsem si. Zatnul jsem všechny zuby (máme jich víc, než jen ty přední) a hopkal dál. A tu jsem to uviděl: Barevné krabičky srovnané do sloupců, hezky jedna vedle druhé. Teď přišla ta nejtěžší část: dostat se dovnitř Spokoboxu pro velké psy. Ten má totiž vždy největší ohlasy, tam se má sláva rozšíří nejlépe.
Prvním krokem bylo zbavit se konkurence, tedy pardon, původní hračky. Využil jsem lsti: namluvil jsem jí, že ve Spokoboxu něco chybí a vyslal ji až na druhý konec skladu, aby to přinesla. Víte, jakmile se někdo dostane do Spokoboxu, považuje to za velkou čest a žádná hračka by si nevzala na svědomí, že vyskočí u zákazníka a uvidí místo radosti zklamání, protože v krabici něco chybí. Zabralo to okamžitě, hračka vylezla ze Spokoboxu a vydala se na pouť. Tímto se jí omlouvám, ale nešlo to jinak.
Okamžitě jsem zabral její místo, schoval se pro jistotu pod ostatní věci a doufal, že se původní hračka nestihne vrátit. Sázel jsem ale na to, že v našem skladu panuje pořádek, takže pokud ji někdo za rozbřesku zastihne někde po cestě, uklidí ji na její místo v regálu. Ráno přišlo a krabice se pohnula. Oni mě vážně nakládali a byl jsem na cestě k zákazníkům! Měl jsem hroznou radost, až jsem se musel držet, abych nezačal skákat a neprozradil se. Jaké překvapení pak čekalo na zákazníky, když Spokobox otevřeli, to jste asi zaznamenali.
Celá firma o mě věděla! Sociální sítě explodovaly! A nikdo se na mě nemohl zlobit, protože většina psisek se do mě hned zamilovala. Bylo jen otázkou času, než se mi ozve Tlapka. Víte, on je na tyhle věci hrozně chytlavý, náš Tomáš, sázel jsem tedy na jistotu. A nespletl jsem se. Podíval se na kamery a nevěřil vlastním očím, jak jsem to celé provedl. Našel si mě, hrozně se vyptával a já jsem se vyptával taky, hlavně na natáčení pro televizi. Byl jsem najednou ten nejhodnější králíček, protože jsem potřeboval, aby mě ke kamerám vzal. Přes půlku Prahy už jsem neměl sílu hopkat, navíc by to bylo poměrně nebezpečné.
Nakonec jsme si plácli: já přesvědčím další králíky, aby šli do soutěže a Tomáš mě vezme podívat se na natáčení. Tu noc jsem skoro nespal, jak jsem byl nadšený. Přechytračil jsem Tlapku, přechytračil jsem všechny! Jak mě dostanete ke kamerám, je jen otázkou té správné příležitosti dostat se před ně.
Pak přišel ten den. Takových štěňátek tam bylo! Miluju štěňátka, pro jejich malé tlamičky jsem totiž jako stvořený. Hopkal jsem si od jednoho k druhému a čekal na svou šanci. Pak jsem to uviděl: malá bíglice sedí na posteli a čeká na svůj záběr. Všichni byli nahrnutí v hloučku u obrazovky a byli zaujatí vymýšlením, jak ji nasvítit a jak nejlíp dostat do záběru i polštářky za ní. Neváhal jsem ani vteřinu a dohopkal k postýlce.
„Pst! Bíglí slečno! Pomozte mi nahoru!“
Chvilku na mě koukala, ale tuze jsem se jí líbil, tak vystrčila prdelku do vzduchu, vzala mě do tlamičky a posadila k sobě.
„Díky ti! Nechám tě pak ožužlat mi ouško, jen počkej, až to natočí,“ mrknul jsem na ní.
Zavrtal jsem se mezi polštáře přímo v záběru a nasadil ten nejkrásnější úsměv. Muselo mi to přeci v televizi slušet. Klapka, akce, jedem! A jsem tam. Přátelé, dokázal jsem to a jsem tam. Nevěříte mi? Tak se přesvědčte sami a podívejte se, v televizi poběžíme ještě pár týdnů. Já, bíglice, i všechna další štěnda.
Teď jsem nejslavnější králík pod sluncem. Televizní hvězda a hrdina všech hraček z našeho skladu. Splnil jsem si sen. Než si vymyslím další, řeknu vám jen tohle: nebojte se jít za svými sny. Je jedno, jestli jste malí, velcí, měkčí nebo tvrdší, jděte za nimi!
Tlapku na to! Váš králík
Platební metody
