Ahojte do Čech, moji milí Spokojení psové,
zdravím vás momentálně z Peru! Ale nebudu předbíhat, protože minule jsme se rozloučili na hranicích z Argentiny do Chile, byl to už poslední přejezd do Chile, Argentině jsme řekli už nadobro naštěkanou. V Chile na hranicích jsme museli snad hodinu čekat, až ti moc milí pánové a dámy znovu nahodí spadlý server. Nevím teda, kam až jim spadl, ale muselo to být hodně hluboko, protože jsme tam čekali snad dvě hodiny. Aspoň jsme měli čas pokecat se dvěma moc milými Kolumbijci, které jsme potkali už dvakrát cestou. Cestovali na motorkách. Moc jsem se jim líbil, tuze se smáli, když mě viděli, a jako půlka lidí tady v Jižní Americe na mě volali Majlou. Ale nakonec se jim líbilo i mé pravé jméno. Sice ho trošku komolili na Boubik, ale to nevadí, byla s nima sranda.
Nakonec páni celníci konečně odněkud z té hluboké propasti vytáhli ten server, rozjeli systém a mohlo se jít na papírování. Všechno bylo v pořádku, dokud panička neodešla vyřizovat moje dokumenty a zmizela snad na půl hodiny. Měli jsme už s páníčkem hrozný strach, jestli nám ji nezavřeli někde do cely a nevyslýchají ji kvůli mně. No, nakonec se objevila, podrbala mě i páníčka a celkem naštvaně nám řekla, že větší nekňuby ještě neviděla, že asi ty papíry vyřizovali poprvé a že to tak trvalo kvůli tomu.
My mohli jet dál, a užívali jsme si poslední dny v Chile, byli jsme stále v obrovské výšce a jezdili kolem nádherných lagun, čekali na přejezd jednoho vysokohorského vlaku a tak dále. Najednou jsme po dvou dnech začali prudce klesat. Ale tady si odštěknu, že to nebylo standardní a srandovní zatáčkové klesání, kdy se musím tisknout k jednomu z pánů a zarývám jim drápky do stehen. Tohle byla obrovská rovinka vedoucí ze skoro pěti tisíc metrů do necelých dvou tisíc. Byli jsme asi v půlce, když jsem začal čuchat nepříjemnosti, něco se nám na autě začalo pálit. Hned jsem to řekl páníčkovi a ten se celý vystrašil a hned se jal zastavovat, což moc nešlo, málem nám totiž začaly hořet brzdy a moc nefungovaly. Dostal jsem za naši záchranu jeden z posledních tůčků a byl moc pyšnej. S pánem jsme okoukli kouřící brzdy a shodli se na tom, že to musíme nechat vychladnout a že si zatím uvaříme obídek. S tím já souhlasím vždycky rád. Panička vařila něco s mrkvičkou a tu já prostě děsně miluju. Snědl bych jí tuny a vím, že když udělám psí oči, dostanu vždycky kousek. Panička sice trochu brmlá, že nezbyde mrkvička pro ně, ale dá mi jí vždycky spoustu.
Po obědě a vychladnutí brzd se jelo opatrně a pomalu dál. Já jsem pro jistotu čuchal, jestli to zas nezačne smrdět, ale v pořádku jsme sjeli až dolů, zase do pouště a vedra. Byli jsme v San Pedro de Atacama, na kraji nejsušší pouště světa a hned večer nám tam trochu sprchlo :) ale přeci jen jsme byli na jejím okraji. Dále v poušti bylo opravdové sucho a vyprahlá pustina lemovaná nádhernými skalami, vypadalo to tam jak z jiného světa. Brrr, mně to připomínalo Argentinu, tam, jak jsme málem zkolabovali. Ale tady jsme naštěstí nic nepodcenili a pili denně spoustu vodičky a bylo nám fajn.
Po pár dnech jsme se dostali do města Calama, kde jsem šel s paničkou zařídit papíry pro přejezd do Bolívie. Ajaj, to jsme narazili na nemilou smečku lidí. Byli to asi první ouřadové, kteří se o mě vůbec nezajímali a byli velmi nepříjemní. Donutili moji paní jít se mnou na očkování proti vzteklině, i když jsem ho měl platné ještě na dva a půl měsíce. Prý do Bolívie smí pejsci s maximálně měsíc starým očkováním. No, tohle jsme do štěku ještě nikdy neslyšeli, ale co se dalo dělat. Naštěstí panička našla moc pěknou psí kliniku se strašně hodnou paní doktorkou, která prý žila v Anglii. Já jsem žil půl roku ve Skotsku, takže jsme si moc pěkně popovídali a já si ani nevšiml, že už jsem byl mezitím oočkován a odparazitěn. Poté jsme se museli vrátit k té nerudné smečce, kde nám řekli, že papíry budou hotové za tři dny! Začal jsem už na ně vrčet, protože to byl vrchol, ale panička mě radši odtáhla pryč, že to nějak dáme. Stavili jsme se ještě cestou na nákupu a jeli pryč z toho ošklivého města. Našli jsme krásné místo u jediné pouštní laguny a strávili ty tři dny výletováním po okolí, praním, opravami auta a hraním si s jediným klacíkem, který jsme s páníčkem našli.
Po třech dnech jsme byli zpátky, panička šla pro slíbené papíry a my s pánem jsme čekali v domečku. Vrátila se k nám až po dvou hodinách a takhle naštvanou jsem ji ještě nečmuchal. Prý ještě, že nás nevzala s sebou, že já bych je nejspíš pokousal a páníček seřval. Prý ty papíry začali vyřizovat až když tam panička přišla, navíc tam nasekali spoustu chyb, ale to prý nevadí.
Radši jsme skočili do auta a jeli směr Bolívie. Byla to moc krásná cesta. Po hodině jízdy jsme začali opět stoupat a po krásném asfaltu jsme míjeli jeden vulkán za druhým, a jeli stále výš, až bylo zase venku moc příjemně a nemuseli jsme pořád pít tolik vody.
Na hranicích s Bolívií proběhlo všechno naprosto v pohodě. Všichni byli tak milí, že nám dali zapomenout na setkání s onou nerudnou smečkou v Chile a pán ze Senasagu, co mě kontroloval, moc děkoval za papíry, které jsme měli a které si absolutně vůbec nijak nepřečetl, natož zkontroloval. Jen se trochu divil, že je máme takhle oficiální, ale že to prý založí někde do kosťotéky. Podrbal mě na rozloučenou a přivítal nás v Bolívii. Juchů, haf, haf, mám další navštívenou zemi, už bych mohl začít sbírat vlajky, těch by bylo.
V Bolívii nás přivítalo krásné počasí a celkem pěkná cesta, která se bohužel každým kilometrem zhoršovala a zhoršovala, až jsme v autě už skoro ani neseděli. Jen jsme poskakovali ze strany na stranu, nahoru a dolů. Mně se to líbilo, viděl jsem daleko lépe ven, ale našemu domečku se to moc nelíbilo, skřípal a pištěl, až mě z toho brněly pacičky. Nakonec jsme se po skoro dvou stech kilometrech dokodrcali k asfaltové cestě, která byla pro změnu samá díra, takže se naše už tak ubohá rychlost zvýšila jen na trapnou. Ale všechny ošklivé cesty jednou skončí, a tedy i ta naše. My najeli na nádhernou nově vyasfaltovanou cestu a plnou rychlostí si to razili k prvnímu cíli naší cesty po Bolívii, městečku Uyuni. Přijeli jsme k němu se zapadajícím sluncem a po rychlém doplnění proviantu a pozdravení se s místními pejsky, kteří byli mooc milí, jsme uháněli ke slavnému hřbitovu vlaků za městem. To vám štěknu, že tam bylo krásně. Spousta starých vláčků k označkování, nikde žádný soupeř, co by to po mě hned přeznačkovával. No, já byl v sedmém nebi.
Navíc zapadající slunce vykouzlilo nádhernou atmosféru, my se všude u vláčků fotili a byli jsme celí šťastní, dokonce jsme s pánem prozkoumávali vraky zevnitř. On mě vždycky vysadil nahoru, já to zkontroloval a štěkl na něj, že může taky :) Byla to psina. Šli jsme spát celí utahaní z dlouhé a rozkodrcané cesty a těšili se na další den. Ráno jsme samozřejmě vlítli znovu k vláčkům a celé jsme to nafotili, proběhali a označkovali znovu, něco takového se přece nečmuchá každý den.
Poté nás čekala další zastávka, proslulá Salar de Uyuni. Nebudu vám tu nadšeně štěkat, že jsem se tam těšil, já sůl zrovna nemusím, ale prý je povinnost tuto solnou pláň alespoň navštívit. Páníček moudře usoudil, že náš domeček necháme na kraji solné pláně a dál půjdeme po svých. Namazali mi pacičky nějakým spešl krémem, co mám od Spokojeného psa, a vyrazili jsme do pouště. Brrr, všude sůl, dokonce i když tam byla voda, tak byla slaná. Navíc se nedalo moc koukat jak svítilo sluníčko, celé to tak zářilo, až mě z toho bolely očíčka. K tomu všemu jsem neodolal a párkrát si zkusil líznout těch krystalků, fůůůj, to byla slanost, která předčila i to ošklivé slané moře. Ale šli jsme rychle, fotili se a dělali cestou psí kusy, takže nám to uteklo. Navštívili jsme také útvar v tom moři soli zvaný Oči solné pláně a po osvěžení krásnou sladkou vodičkou, co jsme měli s sebou, jsme uháněli zpátky k domečku na kolech. Cestou jsme se ještě stavili v místním obchůdku a na památku na tu solnou hrůzu si koupili lamičku ze soli. Občas ty mé bláznivé páníčky nechápu :)
Po pár dnech jsme se dostali do krásného města jménem Sucre. Tady ještě štěknu mimo, že jsme jeli i přes slavné Potosí, ale z odpadků, kterými bylo město doslova a do štěku obleženo, se nejen mně zvedl žaludek a radši jsme z něj utekli. To Sucre, to vám naštěkám, to byla jiná kost. Krásné město, dokonce i uklizené, plné moc milých lidí a přátelských pejsků. Moc jsme si to tam všichni tři užili, byli jsme na procházce víc než půl dne. V jedné ulici nás zastavil moc milý pán a hned mě začal drbat, hladit a ptal se pána, co jsem za rasu, že takového krasavce ještě neviděl. Noo, zase jsem málem puknul pýchou a samou radostí jsem toho milého pána celého oblízal. Pán byl moc rád a hrozně se smál, prý si zkusí pejska jako jsem já také pořídit. Tak jsme mu popřáli hodně štěstí, on nám také a šlo se dál. Byl to moc pěkný den, sehnali jsme dokonce na mé požádání i kostičky, které už mi došly. Víte ne, takové ty, co je můžete kousat a žvýkat celé hodiny a někdy i celé dny. Ty já moc rád, škoda, že mi z výbavy od Spokojeného psa už došly, ale granulky mám pořád a pořád ještě dost, i když je sem tam podarováváme psím návštěvníkům :)
Už mi pomalu tuhnou tlapky z toho psaní, a tak o tom, jak jsme byli v pro nás největším městě v Jižní Americe a jaké nervy to byly, vám tu poštěkám příště, moji milí dvounožkové. Pozdravujte své čtyřnohé chlupáče, že jim posílám jedno spešl jihoamerické očuchání a oblíznutí.
Mějte se štěknutě,
Váš Bobík
Platební metody
