Ahojte všichni psí cestovatelé,
naposledy jsme se zatoulali v Ekvádoru do našeho prvního kempu k Němci Hansovi. Hans pro nás neměl nikterak dobré zprávy, to si musím odštěknout. Měl totiž kontakty na několik celníků, kteří se rádi do jeho podniku stavovali na kávu. Prý otevření hranic jen tak nehrozí, a že to vypadá nejdříve na prosinec, spíše až na příští rok. No, v tu chvíli mi vypadla i kost z tlamičky. Páníčci vypadali také posmutněle a všichni jsme ten večer neměli náladu na cestování, tak jsme se rozhodli u Hanse zůstat jednu noc a dozvědět se více informací. Na to už páníčci stačili sami, takže já jsem si pohodlně ustlal mezi všemi dekami a polštáři, co jich v našem domečku na kolech máme, a nechal si snít o všech krásných fenečkách, co jsme za cestu potkali. Už několikrát jsme se rozhodovali si nějakou i nechat, ale ta pravá nepřicházela. Uprostřed nejhezčího snu se vrátili páníčci a málem mě zalehli. No, nekousli byste je za to? Já teda ne, ale vylekali mě slušně :) Vrátili se s dobrými zprávami. Prý pojedeme druhý den do baráčku patřícího Mary s Edgardem na pár nocí. Hurá, ti měli vždy spoustu pamlsků, takže uléháme s lepší náladou. Mimochodem tady v kempu bychom se nedoplatili.
V baráčku Mary a Edgarda jsme strávili čtyři příjemné dny, potkal jsem tam mimo jiné dva další psí kámoše. Jeden byl černý a jmenoval se Negrito a druhá byla bílá fenka, prý beze jména, tak jsme si ji bez okolků pojmenovali Blanca, aby se to tedy nepletlo :) Měli tam také nádhernou a obrovskou zahradu, kde jsme se s oběma psími kámoši vždy vyřádili dosytosti. Poté jsme se celí uřícení šli rozvalit na studenější místo na verandě anebo společně vyštěkali místního pošťáka. Chudák, když viděl, že už jsme tři, utekl k sousedům.
Po čtyřech krásných dnech jsme zanechali Mary a Edgardovi, kteří byli stále na cestě kolem Ekvádoru, dárečky a poděkování, patřičně po sobě uklidili a dali se na další putování, tentokrát s cílem kávová farma v mlžných ekvádorských horách. Těšili jsme se jako dlouho ne, i když už tehdy jsme byli po informacích od Hanse rozhodnuti, že se vrátíme domů do Čech. Teď nás ale čekala kávová farma a prý tam mají sotva roční štěně Bígla. Já všechny Bígly miluju, můj děda byl také Bígl, takže s kmitajícím ocáskem vyhlížím slíbené místo. Projeli jsme kolem policejní kontroly, která měla asi pauzu nebo co do štěku, prostě nikoho jsme nezajímali a projeli do hor. Po dvanácti kilometrech stoupání jsme byli na místě a po dalším, ale už pěším dvouminutovém strmém stoupání k chatě jsme vydechli úžasem. Byli jsme na jednom z opravdu nejkrásnějších míst naší cesty, všude kolem už odzrávala káva a bylo tam prostě nádherně. Navíc nás hned u auta přivítal Zeus, pravé a musím podotknout, že fakt už velké štěně. Prostě trhlouš, hned jsem si ho oblíbil a on mě. Dokonce ve mně probudil svým obrovským nadšením touhu hrát si.
Další dny ubíhaly parádním způsobem, páníčci chodili sklízet kávu nebo opravovat plot kolem hektarového pozemku, kde jsme si mohli se Zeusem pobíhat, jak jsme chtěli. Užíval jsem si tu volnost jako nikdy předtím, blbli jsme, objevovali nová místa či tvory. Šli jsme ještě kus víc do hor opravit přívod vody, hlídali jsme páníčky, když se cestou objevily krávy s obřím býkem, proháněli ptáky a samozřejmě hrabali jak blázni na všech možných místech. Jednou jsme tam se Zeusem potkali obřího pavouka, byl velký jako moje hlava. Zeus mě varoval, ať se k němu nepřibližuju, že pro nás pejsky může být nebezpečný. Držel jsem si odstup a párkrát na pavouka varovně štěknul, ať si nezahrává. Nezahrával si a odkvačil někam pryč, bylo jasné, že jsem ho vyděsil k smrti, no ne? :) Co bavilo Zeuse, bylo chytání nočních můr, skákal po nich jak blázen a honil je po půlce zahrady, některé z nich byly větší dokonce i než ten pavouk, což ho od toho stejně nijak neodrazovalo. Já jsem můry vesele ignoroval a radši se vždycky večer zahrabal do našich zimních spacáků, protože noci byly na farmě leckdy velmi studené, až mi jednou mrznul i čumáček, když jsem ho měl vystrčený ven.
Jednou za týden přijel na farmu i její majitel William, byl z Ameriky a měl za ženu Ekvádorku. Byli oba moc sympatičtí a vždy nám přivezli spoustu zeleniny a občas i sobotní obídek. Nejdřív se nás kvůli té člověčí vzteklině stranili, ale po dvou týdnech už jsme spolu seděli a vychutnávali si výborný oběd. Já se Zeusem jsme chroupali každý mrkvičku, kterou nám moje panička každému dala. Já mrkve miluju odjakživa, ale Zeus to viděl snad poprvé v životě a nevěřil mi, že se ta divně zbarvená tyčinka dá jíst. Musel jsem mu to předvést, tak na mě chvíli vyvaleně slintal, překousl svoji mrkev přehnaným stiskem čelistí a s půlkou mrkve se rozehnal pryč. Inu amatér, říkal jsem si, když jsem se pustil i do té upuštěné poloviny, mrkvičku já prostě tuze rád. On mě zase naučil jíst jiné druhy zeleniny a ovoce, které jsem nikdy předtím nezkusil. A ukázal mi fajn věc. Vždycky když panička nesla plechovku s nápisem ,,Kompost“, vysypala to na kupu za chatkou a my jsme vždycky našli něco, co se ještě dalo zblajznout. A taky mi ukázal, jak chutné jsou psanány a štěkanas.
Mí páni vstávali každé ráno velmi brzy, to já si pěkně počkal, až když bude nakrmena ta nenasytná štěněcí příšera, která po ránu skákala jak malý klokánek a dožadovala se své porce granulí. Opravdu bylo lepší se tam nemotat, Zeus jak byl mohutný a tak trochu trubka, tak jednou skoro povalil i paničku, když mu nesla ven granule. Ze mě by zbyla asi jen hromádka chlupů, kdyby mi to telátko skočilo s výskokem na záda :) Když bylo po jeho krmení, šel jsem obhlídnout svoji misku, jestli se na mě náhodou nezapomnělo, a pak teprv jsem šel ven vykonat ranní potřeby. Po snídani přišel vždy Guido, místní chlápek s obrovským elánem do života. Měl nás všechny moc rád a my jeho. Chodil na farmu každý den pěšky pět kilometrů do kopce. Uff, já to šel s páníčky jednou a stačilo mi to, celou dobu do kopce. Byl to blázen. Řekl nám všechno o zpracování a výrobě vynikající ekvádorské kávy a každý den jsme spolu s ním pracovali na farmě. Bavilo mě, jak se uměl nahlas a od srdce smát a také jak Zeusovi říkal doktor Zeus, vždycky mě napadl doktor Zoidberg. To by se k Zeusovi naprosto hodilo, takové jméno, smávali jsme se s páníčkem.
Jednoho dne jsme museli sjet z hor, protože jsme potřebovali najít signál na telefon, abychom mohli provést platbu za letenky. Definitivně jsme se rozhodli, že kvůli zavřeným hranicím a nemožnosti ani po skoro šesti měsících v Ekvádoru pokračovat dál, pojedeme domů, vydělat nějaké peníze na granule a užít si poslední záchvěvy léta v Evropě. Měli jsme ten den ale smůlu, protože policejní kontrola pod horami byla už po pauze a my neměli ten den dovolen vjezd na silnici. Nenápadně jsme se tedy před kontrolou otočili a vrátili se dolů zase druhý den, kdy už jsme jezdit mohli. Stejně nás zase nekontrolovali :) Letenky jsme objednali pro všechny tři a začli se naplno těšit na návrat.
Dostali jsme se Zeusem poslední kostičky, co si páníčci schovávali ještě z výbavy od Spokojeného psa. Zeus klasicky absolutně netušil, co se s takovou žužlací kostičkou dělá, a tak milá kostička nejdříve lítala zběsile na všechny světové strany, než jsem mu poradil, ať to dělá jako já, přišlápne si ji packami a pomalu okusuje. Od té chvíle jsme Zeuse tři hodiny neviděli. Vrátil se celý nadšený, že nikdy nic tak zajímavého neochutnal a že to chutná daleko lépe než ještěrky, které si tu normálně loví k večeři. No málem jsem se skácel.
Pomalu přicházel den, kdy jsme museli farmu opustit. Panička zametla poslední moje chlupy z chajdy a najednou jsme mávali naposled na Zeuse z okénka auta. Jeli jsme umýt náš pojízdný barák a zaparkovali jsme ho na louce u nějaké paní Yolandy. Zaplatili jsme jí za parking na tři měsíce dopředu, sbalil jsem si svoje věci, bez kterých se neobejdu, hlavně klec s mou ,,voňavou“ dekou, plyšového slona a pár dobrot.
Za chvíli už si pro nás přijel pan Alex, který nás vezl na letiště. Byl moc vtipný a moc jsem se mu líbil. Jenom jsme se při jízdě trochu báli. Krouhal zatáčky a předjížděl jako blázen. Div jsem si neublinknul.
Zdárně jsme přijeli na letiště a zjistili jsme, že jsem si zapomněl sbalit mou mističku na vodu do letadla. No co. Páníček to vyřešil koupí jogurtu a měl jsem rázem misku novou. Když jsme už stáli ve frontě k těm odbavovacím pracovníkům, přišel za námi nějaký zaštítovaný pán, že prý máme špatné náhubky a že musíme do lékárny pro náhubky made in China. Naštěstí dobří lidé existují a ze všech stran páníčkům podávali správné předepsané náhubky. Hodil jsem na ně psí úsměv a šli jsme se odbavit. Pro mě si přišel nějaký pán a musel zkontrolovat mou klec, jestli v ní něco nepašuju. Nic nelegálního jsem v ní neměl, a tak jsem zamával páníčkům a mě si odnesli moc milí lidé. Dál už jsem viděl jen samé kufry a všichni pracovníci na mě šišlali španělštinou, takže vůbec nevím, co mi říkali. Pak mě naložili na takové malé nákladní auto a parádně jsem se projel jako VIP pes snad přes půlku letiště a už jsem viděl, čím poletíme. Teda pěkně velké éro to bylo. Zanedlouho mi přivezli ještě kolegu retrívra Rafiho, kterej byl o dost vystrašenější než já. Řekl jsem mu, že už jsem letěl a že to nic není. Trochu se uklidnil a konečně přestal kňučet.
Popravdě jsem se taky trochu bál, ale nedával jsem to na sobě znát. Na pár hodin jsem usnul, a pak zase, a pak jestě jednou a najednou jsme přistávali v Madridu. Za chvíli už mě vezl moc hodný pán na vozíku přes halu letiště a v dálce už jsem viděl páníčky, jak jsou šťastní, že mě vidí. A já jsem byl samosebou ještě šťastnější. Hned mě šli ven vyvenčit. Všude byl jenom beton a svodidla, a tak jsme s páníčkem porušili zákaz a přelezli jsme je na krásnou travičku. A nebyli jsme sami. Tolik pejsků cestovatelů jsem ještě pohromadě neviděl. Dokonce se tam objevil i Jack Russell, asi nějaký vzdálený příbuzný. Očuchali jsme se a vyštěkli jsme si dojmy z letu. Prý to nic nebylo, vždyť to taky povídám.
Venčil jsem se asi hodinu a pak už jsme byli zase u přepážky, kde polepili mou klec jinými samolepkami a šli jsme s paničkou a nějakou paní do ,,zákulisí“ letiště. Musel jsem projít takovým tím rámem. Jak kdybych snad mohl mít něco v kapsách :)
Opět jsem se rozloučil s páníčky a za chvíli už mě nakládali. Tentokrát ale do mnohem menšího a staršího letadla. No, moc rozdíl to stejně nebyl. Vedle mě letěl tentokrát pejsek jménem Luis. To byl ostřílený letec. Řekl mi, že tuhle trasu létá pořád a že to bude trvat jenom chvíli. A měl pravdu. Ani jsem neštěknul a byli jsme doma, v Česku. Hned jsem to tu poznal. V Praze jsem už párkrát byl. Zbývalo se jenom dostat metrem na nádraží, a vlakem jsme se dopravili do našeho krásného Letohradu.
Sice jsme museli být čtrnáct dní v karanténě, ale mně to nevadilo. Mohl jsem si krásně odpočinout po tom obrovském dobrodružství v Jižní Americe. Už se těším, až to budu štěkat všem zvědavým pejskům, které potkám!
Moc mě bavilo vám vyprávět o mých zážitcích, kamarádech, o nových místech a zkušenostech. Třeba vám ještě někdy pár řádků naštěkám. Mějte se psarádně! HAF!
Váš cestopes Bobík
Platební metody
