Haf a pac všem lidičkám a psům u nás doma!
Včera jsem měl takový sen o Česku, odkud pocházím. Mí páníčci se teď dost často baví o tom, jak to je ve světě a jak se to u vás vrací všechno do normálu.
A mně se o tom všem zdálo. Běžel jsem po naší krásný český louce plné květin, ze kterých vždycky hrozně kýchám. Páníčci tam byli samozřejmě se mnou a dokonce už neměli ani ty vtipný náhubky. Mohli jsme být venku celý den, potkali jsme spoustu cizích dvounožků s pejsky, se kterými jsem se mohl očuchat, a uvědomil jsem si, jak je to u nás doma hezké a jak mi to moc chybí. Naneštěstí jsem byl z tohodle krásného snu probuzen páníčkovým výkřikem: ,,zemětřesení”. No štěknu vám, že takhle rychle nikdo z naší smečky ještě nevstal. Už za pouhé dvě vteřiny jsme všichni tři pelášili se zalepenýma očima po terase, jen v trenkách, já teda naostro. Naštěstí než jsme doběhli ke schodům, otřesy ustaly a my se po chvíli čekání, jestli to s námi celé spadne nebo ne, otočili k návratu do pokoje. Vrrr, to je fakt ošklivej pocit, když se vám hýbe podlaha pod pacičkami, nejradši bych to zemětřesení kousnul. Jen nevím, kam se schovalo. No, snad se už neukáže, i když páníčci říkali, že tady to je prý normální. Příště ho rafnu, slibuju! :)
My jsme se před týdnem posunuli o 100 km dál na jih. Jsme pořád v Ekvádoru v regionu Manabí, protože se stále nesmí cestovat mezi regiony. Městečko, kde teď smečkujem, se jmenuje Puerto Cayo. Je tu stále ta velká modrá louže s obrovskými vlnami, tedy zatím jistojistě těmi největšími, co jsem kdy čmuchal. Tam rozhodně nevlezu ani jednou, ani za slanečka. To by mě spláchlo raz dva. Sice jsem dobrý plavec, ale kdo kdy viděl, abych plaval v láku pro ryby :))
Dokonce, což se mi moc nelíbí, ani nebydlíme v autě, ale máme pokoj v takovém penzionu na obrovském pozemku plném rostlin. Je to sice pěkný pokoj, ale nemám z něj žádný přehled, co se děje s naší obytnou a pojízdnou postelí, takže jsem pořád jak na trní.
Ten pán, který nás tu nechává bydlet, má na zahradě přes 200 druhů rostlin, a tak mám ještě co dělat, abych to všechno označkoval, jsem teprve asi u šedesátépáté. Pán pochází ze Švýcarska – tam já to přeci znám, už tam mám taky pár označených místeček. No a rodinu má u Curychu, což bylo poslední místo, kde jsem se procházel v Evropě, než jsme odlétli do Jižní Ameriky. To jsou náhodičky, to bych ani za kost nevymyslel :)
Ale to jsem odbočil….Pan Samuel má takového velkého psa jménem Balů. Těžko říct, co je to za rasu, ale určitě má krev bojovníka. Ze začátku to s ním vypadalo dobře, když jsem ho uviděl, tak trošku jsem se smrsknul do sebe a jasně jsem mu dal hned najevo, že mám respekt. A že se absolutně nemusí bát, že mu to tady zaberu pro sebe. Jemu se ale moc nezamlouvá, že mě tu má. Pořád po mně tak pokukuje a vrčí si něco pod fousy. Radši se ho už neptám co, německy já rozumím moc dobře a to, co jsem slyšel naposled, nebylo určeno pro pejsky do dvou let věku.
Jednou jsem se jen podíval z dálky na jeho kost a už po mně šel. Pronásledoval mě skoro až ke dveřím našeho pokoje a celou dobu vrčel, až jsem se málem podělal. Naštěstí mou roli ochranáře převzal páníček s paničkou a statečně mě ochránili. Takže už na jeho kosti ani nekoukám, prostě si ho nevšímám. Já sem se jen snažil být s ním kámoš. Ale když nechce, tak ať si třeba trhne levou zadní pacinou, mlaďák jeden nevycválanej. Respekt ke staršímu mu asi nic neříká, tss. Minule mě ani nepustil sednout vedle stolu, když dvounožkové jedli, hulvát jeden :)
Taky je tu křížená labradořice Hana. Aspoň že ta je docela v pohodě. Ze začátku na mě taky často vrčela, ale už si na mě zvykla. Ona by si ráda hrála, protože je ještě mladá. Je jí něco málo přes rok. Hraní s jinými psy už ale není nic pro mě. Jsem přece dospělej až postarší chlap, ne? Já si hraju jenom s mými hračkami pro opravdové psy. Momentálně jde o plyšového sloníka, ale hraju si s ním jenom, když mě žádný jiný pes nevidí. Co by si o mně pomysleli… Anebo by mi mého sloníka dokonce ukradli, jak to dvakrát udělala Amelie, a to už nemůžu riskovat! Navíc teď je to má jediná hračka, protože můj nejlepší míček, ten nejlepší ze všech míčků, který jsem měl už přes pět let, jsme ztratili někde v Peru. Jáááu, zrovna jsem dostal pohlavek, prý za lhaní. Oukeej, dobře no, tak jsem ho tam na té louce pod Huascaránem nechal já no. Hrál jsem si s ním jako vždy, ale panička zavolala: ,,jídlo” a už bylo vymíčkováno.
Mimochodem, holky z farmy v San Clemente, kde jsme předtím dva měsíce bydleli, mi hrozně chybí. Hlavně Phoebe. Jak vždycky ráno a večer přišla na návštěvu a my spokojeně spali tlapku v tlapce mezi mými pány. Nebo Nea, jak mi žmoulala uši nebo ocas. Amelie, jak se mnou hledala ještěrky, a Abbie, jak jsme čas od času pokecali a postěžovali si na to nesnesitelné vedro. Doufám, že je ještě jednou pojedeme navštívit, až se bude zase moct jezdit autem.
Teď prý musíme být alespoň měsíc tady. Mají tu nějaký systém semaforu, a pořád jsme v červené zóně. Navíc dva týdny nemůžeme ani na nákup, protože je tahle vesnička uzavřená a bojí se, abychom jim sem nezavlekli tu novodobou vzteklinu, jak o ní všichni mluví. Prý tu nemají ani jednoho nakaženého. Jen jestli neštěkají hlouposti. No a tak se procházíme jenom po pozemku, na kopeček na výhled, a maximálně na pláž. Už je to trochu nuda, ale lepší než nic.
Páníčci jdou každý den na čtyři hodiny pracovat, aby bylo na granule. Vezmou si do ruky nějaký kus dřeva s chlupama na konci (doufám, že nejsou ze psa) a máčí to v nějaké divné velké konzervě a patlají tu hmotu všude možně. Nebo zalévají tu hroznou spoustu kytek. Vždyť já to přeci zalévám každý den, divím se jejich námaze...HAHA, asi to nestačí:). Občas taky trochu vyju, aby páníčci jenom nepracovali a taky si mě semtam všimli. Já vyju moc rád. Myslím, že bych se prosadil v nějaké psí superstar. Ale pořád ne a ne mě panička přihlásit. Stopro bych vyhrál. Už jsem nazpíval i sólo v autě a na Facebooku jsem byl hvězdou.
Taky musím štěknout, že mi hrozilo, že budu spát venku nebo sám v autě, s čímž bych teda rozhodně nesouhlasil. Pan Samuel normálně nepouští do pokojů psy. Ale já sem na něj udělal moje nejsmutnější oči, které umím, a prošlo to. Dokonce tajně chodím ležet na postel, což je přísně zakázané. Ale já to dělám fikaně, aby mě pán neviděl. Navíc na posteli máme naší deku z auta, tak co je za problém? Myju si přeci packy každou chvíli, nesmrdím (když zrovna nenajdu něco voňavého) a rozhodně nic v žádném domě neničím. To jsem zkusil jen jednou, když jsme byli se ségrama a bráchama malí a dostali jsme pěkně na zadek. Od té doby jsem skoro pořád hodný.
A to je asi všechno, o čem bych vám zaštěkal. Až budeme zase na cestách, tak bude zážitků určitě víc.
Tak se mějte krásně a vezměte své spokojené psy třeba na tu louku, o které jsem psal na začátku, určitě se jim tam s vámi bude moc líbit!
Posílám všem oblíznutí na tvář,
Váš Bobík
Platební metody
