Haf Spokojení psové,
štěkám vám už podvanácté z Jižní Ameriky, konkrétně z Ekvádoru, kde se momentálně snažíme přečkat tu koronavirovou krizi a s ní spojený zákaz cestování. Když jsme před čtyřmi týdny do Ekvádoru vjížděli, věděli jsme, že tu nějaký čas poštěkáme, ale už to začíná být docela dlouhé, ale pěkně popořadě.
Přes hranice jsme přejeli v šíleném vedru, tahal jsem jazyk skoro po podlaze, jak jsem se snažil ochladit. Páníčci za to nemohou, ale z toho všeho cestování mám rozhozená roční období a až doteď jsem se honosil zimní srstí. Byli jsme povětšinou v horách nebo v nižších teplotách, ale tady u pobřeží jsem to už fakt pocítil. Naštěstí ani moji páni neradi taková vedra, takže následoval útěk znovu do hor. Ekvádor se mi hned líbil daleko víc než Peru, bylo tu výrazně méně odpadků, které by se jen tak povalovaly, asi bych zvolil Ekvádor v tomhle ohledu za zatím nejlepší z Jižní Ameriky.
Nejdříve jsme navštívili město Loja na jihu země, kde jsme spali v jednom krásném parku s rybníkem a kolem něj se pásla spousta koní. Z těch já mám nahnáno, stačí když se oženou kopytem, a je vymalováno. Navíc se jim, stejně jako kravičkám, moc líbím a hned za mnou jdou, když je potkáme. Páni už to vědí, takže se pak procházím raději na vodítku.
Z Lojy jsme pokračovali do ještě většího města Cuenca. Je to prý nejkrásnější město Ekvádoru, tak jsem si štěkl, že by tam v tom případě měly být i nejkrásnější fenky. A taky že jo! Bydleli jsme na parkovišti hned u parku, kde jsem ty slečny mohl obdivovat. Seznámil jsem se tam mimo jiné s krásnou malamuticí. Proběhli jsme se spolu po parku a vyměnili si čísla našich známek.
Třetí den, když jsme šli s paničkou zase do parku, jsme najednou neviděli ani tlapku. Něco bylo jinak. Policajti se na nás rozběhli, že prý musíme odejít. Prý všude řádí nějaký virus, park je zavřený, asi to je něco jako lidská vzteklina, přemýšlím, zatímco mě panička táhla pryč dle rozkazu.
A tak jsme nastartovali bejvák a jeli do hor, kde jsme se schovali za kopcem. Bylo to tam fajn. Když zrovna nebyla všude mlha, mohl jsem se rozhlížet po všech těch polích a viděl všechny myši v okolí.
Pak jsem od páníčků zaslechl, že prý musíme odjet jinam, někam do bezpečí. A tak jsme jeli celý den, až začalo být najednou hrozné vedro. Dokonce mi začaly konečně padat chlupy.
Až za tmy jsme dorazili k nějakému dvounožkovi, který tu bydlí v takové větší psí boudě z bambusu. A teď tu prý chvíli budeme parkovat náš barák. Super, a má čtyři fenky! Jmenují se Abby, Amelie, Nea a Phoebe. To bude sranda!
Hned druhý den jsme se seznamovali. Abby je starší francouzská buldočice v mém věku a mám si s ní co štěknout. Taky si ráda pospí, jako já. Amelie je její dcera a učím ji, jak najít myší díry. Phoebe dříve žila na ulici a je moc šťastná, že má teď svého pána. Je jediná, které dovolím odpočívat v našem domečku. A poslední Nea je její dcera, kterou mám taky moc rád. Trochu se bojí, ale mně věří. Jsem takový jejich strejda. Rád je učím novým věcem a zažíváme spoustu psobrodružství.
Jednou jsme spolupracovali a ulovili ještěrku. Paníčci říkali, že jsou to hodná zvířátka, že je nemáme lovit. Ale my si nějak nemůžeme pomoct. Taky si občas všichni děláme srandu z koček Mitze Katze 1 a Mitze Katze 2, které tu taky bydlí. Už od nich mám dva škrábance na čumáku. Jsou hrozné rychlé a zákeřné. Kolikrát jdu kolem nich a snažím se jich nevšímat, ani se nenaděju a už cítím drápy pod kůží. Nesnáším je. O moc lepší jsou ty tři husy Číp n´ Pípens, co tu pořád kvákají. Ty si sice hrajou na velký šéfy, ale jedna mě jednoho dne štípla do zadku a vůbec to nebolelo.
A ještě tu jsou tři kozy: Amanda, Čupakabra a Noname. Ty ale pořád jenom žerou trávu a nic víc. Nuda. Teda já taky rád žeru trávu. To mi připomíná, jak jsem se tu trávy přejedl. A taky jsem si jednou řekl, když už jsem v Jižní Americe, proč nezkusit něco nového. Večer vždycky vylezou žáby, a tak jsem jednu zkusil oblíznout. No, abych štěkl pravdu, byl jsem pěkně zžábovanej. Už budu oblizovat jenom melouny. Ty já mám tuze rád. Válejí se tu všude a když nějaký kuřata naklovnou, můžeme je sežrat, mňam.
No, a jednou přišel další dvounožka a měl s sebou velkého psa. Štěkal španělsky s kolumbijským přízvukem. Byl trochu namachrovanej a pokukoval mi po holkách. Abych mu ukázal, že teď jsem tu šéf já, trochu jsem na něj vycenil zuby. A nevím, jak se to stalo, ale najednou měl prokousnutou kůži, nic vážnýho, prostě domachroval. Páníčci mi kupodivu vynadali jen trochu a říkali něco v tom smyslu, že jsou rádi, že jsem konečně dal nějakému psovi za vyučenou já a ne on mně. Paráda!
Dějou se tu ale i zlé věci. Třeba před pár dny to schytala malá Amelie. Válela se večer někde v trávě a něco ji kouslo nad oko. Do rána to měla tak opuchlé, že jsem ji poznal jenom po čichu. Alespoň jsem jí to oblízl a snad to bude lepší. Prý to byl asi nějaký had nebo škorpion. Musíme si prý dávat všichni větší pozor, havěti tu je všude strašně moc. Naštěstí jí to její pán zaléčil a dokonce použil i detoxikační gel od Spokojeného psa na doporučení mých pánů. Amelii je už teď, po třech dnech, daleko lépe a i ten šílený otok zmizel. Tak hurá, můžem si pomalu začít hrát. Uff, hrozně jsem se o ni bál.
Moji páníčci se tu taky nenudí. Pořád teď něco vaří nebo pečou a někam to vždycky odvezou, než aby to dali mně. Prý to prodávají, aby byly peníze na granule. Tak to jo, to beru :)
No, a takhle tady teďka čekáme, až se ta psandemie přežene a uklidní. Je to tu moc fajn. Můžu si běhat celý den po louce, hrát s holkama, povalovat se, kde mě napadne, kousat kosti a dělat si srandu ze slepic. Už se ale na druhou stranu těším, až zase pojedeme, já vystrčím hlavu z okénka a budu pozorovat tu krásnou krajinu kolem.
Tak se mějte, milí lidičkové a psí kolegové! Příště vám zase něco zaštěkám.
Váš Bobík
Platební metody
