Závod o život na Aljašce
Událost s názvem „Serum Run“. Dramatická záchranná mise v extrémních podmínkách, kdy panovala sněhová bouře a krajinu sužovaly teploty pod -40 °C. V lednu roku 1925 lékař ve městě Nome oznámil, že se mezi obyvateli rozšířil záškrt a požádal o doručení vakcíny. Doprava letadlem ani lodí nebyla kvůli nepřízni počasí možná, a proto se rozhodlo, že 9kilogramová bedýnka s vakcínou bude doručena pomocí několika psích spřežení.
Celkem 20 týmů musherských jezdců a jejich psů se zapojilo do „štafetového závodu“ dlouhého 1 085 km (z vnitrozemského města Nenany do pobřežního Nome) s cílem doručit sérum co nejdříve. Na předem domluvených stanovištích probíhala předávka. Každý tým měl svůj přidělený úsek o délce 50 až 100 km.
Mezi hrdiny patří bezesporu všichni, kteří se do této záchranné akce zapojili, ale přece jen máme dva týmy, které vyčnívají z řad o trochu více. Je jimi Leonhard Seppala & Togo a Gunnar Kaasen & Balto. Togo uběhl nejdelší a nejtěžší část cesty (přes 420 km!), která vedla přes zamrzlé moře a ledové hory. Druhý sibiřský husky Balto se stal symbolem celé akce, jelikož vedl závěrečný úsek a úspěšně tak doručil sérum do cílové destinace.
Záchranná akce „Serum Run“ trvala pouhých pět a půl dne místo očekávaných dvou týdnů, a zachránila mnoho životů obyvatel Nome a okolních vesnic. Dodnes je považována za jeden z největších výkonů psích spřežení v historii.
Barry – záchranář z Alp
A u sněhu ještě zůstaneme. Bernardýn jménem Barry, narozen kolem r. 1800, sloužil jako lavinový pes v Hospici Velkého Svatého Bernarda v Alpách na švýcarsko-italské hranici. Hospic byl provozován augustiniánskými mnichy, kteří pomáhali poutníkům a cestovatelům překonávat nebezpečné horské průsmyky.
Barry byl pes se skvělým čichem a přirozeným instinktem pro nalezení lidí pod sněhem, a proto pomáhal zachraňovat cestovatele uvízlé v lavinách a sněhových bouřích. Během svého života zachránil Barry více jak 40 lidí, kteří se ztratili nebo byli zasypáni lavinou. Dodnes je považován za jednoho z nejodvážnějších záchranářských psů v historii a nadále zůstává symbolem odvahy, oddanosti a nezištné pomoci.
Hačikó, příběh věrnosti
Kdo by neznal jeden z nejdojemnějších příběhů o neutuchající věrnosti a neskutečné oddanosti. Možná jste už zaslechli, že film Hačikó vychází ze skutečných událostí. Je to tak. Hačikó, pes plemene akita inu, které je známé pro svou loajalitu, doprovázel každý den svého pána, profesora Uena z Tokia, na nádraží, kde bedlivě čekal na jeho návrat.
Jednoho dne roku 1925 dostal profesor mrtvici a z práce se už nikdy nevrátil. Hačikó byl ale věrný, a tak nadále chodil čekat na svého zesnulého pána na nádraží s vidinou, že se jednoho dne vrátí. A to celých devět let. Hačikó žil venku poblíž nádraží. Postupně si ho začali všímat kolemjdoucí, krmili ho a starali se o něj. Přestože byl Hačikó toulavým psem, nezůstal nikdy úplně opuštěný.
Příběh, který opravdu chytí za srdce. Film, na který se asi nikdy nepodívám. Na počest byla Hačikovi postavena na nádraží Šibuja socha, která je nyní jedním z nejznámějších míst v Tokiu.
Osm statečných
Další neuvěřitelný příběh psí síly a soudržnosti. Patnáct psů plemene sachalinský husky bylo součástí japonské expedice v roce 1958 na Antarktidě. Znenadání nastala extrémní bouře a expedice byla zrušena. Posádka se musela rychle evakuovat a své psy zanechat na místě s tím, že se pro ně brzy vrátí. Nepříznivé podmínky však přetrvávaly a posádka se na základnu mohla vrátit až o rok později.
Členové posádky našli na místě dva psy. Taro a Jiro byli stále naživu navzdory extrémním antarktickým podmínkám, v kterých dokázali přežít bez lidské pomoci. Oba tito psí hrdinové jsou ztělesněním neuvěřitelné odolnosti, síly a odvahy. Taro dožil svůj život na univerzitě v Hokkaidu, Jiro zůstal na Antarktidě, kde později zemřel přirozenou smrtí. Chcete-li si příběh prožít s pořádnou dávkou napětí, nalaďte film Osm statečných z roku 2006, jehož scénář je inspirovaný právě touto událostí.
Smoky – hrdinka mezi jorkšíry
Smoky byla malá jorkšírská teriérka, která se stala jedním z nejnepravděpodobnějších hrdinů 2. světové války. V roce 1944 ji opuštěnou v džungli na Nové Guineji našli američtí vojáci. Neměla majitele, a tak si ji desátník William Wynne adoptoval. Staral se o ni a bral ji na mise. Cestovala s vojáky v batohu, přežila bombardování i bitvy.
Smoky sloužila jako terapeutický pes pro zraněné vojáky v polních nemocnicích. V rozhodující misi pomohla natáhnout telefonní kabely skrz úzký podzemní tunel pod japonským letištěm, čímž vojákům ušetřila hodiny riskantní práce pod palbou. Po válce vystupovala v televizních pořadech a ukazovala své triky. Žila šťastný život se svým pánem Williamem a zemřela v roce 1957. Její příběh dokládá několik památníků v USA, kde je oslavována jako první vojenský terapeutický pes.
Gander - hrdinská oběť
Odvážný novofundlanský pes, který svou odvahou, věrností a sebeobětováním pomohl zachránit několik životů během 2. světové války. Gander, původním jménem Pal, vedl poklidný život se svou rodinou v Kanadě. Po nešťastné náhodě, kdy zranil dítě při jedné z her, byl majiteli darován kanadské armádě. Vojáci ho přejmenovali na Gander a stal se oficiálním maskotem jednotky Royal Rifles of Canada (kanadského pěšího pluku).
Když vypukla japonská invaze na Hongkong, Gander aktivně pomáhal po boku kanadských vojáků, kteří Hongkong bránili. Opakovaně útočil na nepřátelské vojáky tím, že běžel naproti nim a štěkotem je zastrašoval, čímž odvracel jejich pozornost od kanadských obránců. Narušoval nepřátelské formace tím, že vpadl mezi vojáky a způsobil zmatek.
Jeho největší hrdinský čin přišel v kritickém okamžiku. Během jedné přestřelky hodili Japonci mezi kanadské vojáky granát. Gander ho instinktivně popadl do tlamy a utíkal s ním pryč. Granát explodoval a Gander se tak sám obětoval, aby zachránil životy několika svých spolubojovníků. Za svou statečnost byl Grander posmrtně vyznamenán prestižní medailí Marie Dickinové, což je nejvyšší vojenské vyznamenání pro zvířata.
Platební metody
