Nesobcem 2020 jste se stala především díky tomu, že pomáháte pejskům. Prozraďte čtenářům našeho blogu, co všechno pro chlupáčky děláte.
V podstatě úplně všechno. Před takřka patnácti lety jsem se čirou náhodou připletla k tomu, když se začaly zakládat tzv. rescue projekty pro jednotlivá plemena. Jejich smysl byl prapůvodně pouze virtuální, ale časem se to zvrtlo do reálných útulků. A jedním z nich je i náš Russell Rescue, z.s. Neoficiálně fungujeme zhruba od roku 2009, kdy jsme byli spíš parta nadšenců, a oficiálně od května 2012.
A jak taková práce probíhá?
Moje vlastní práce začíná už od příjmu psa do naší péče, což je 98% psů, další berou někteří naši členové. Dále přes klasické veterinární kolečka, socializace a práce se psem, až po hledání a výběr nového domova. Takhle to možná vypadá docela jednoduše, holým faktem ale je, že je v tom skryta spousta dalších činností jako vedení veškeré dokumentace, shánění financí na provoz, komunikace s rodinami (ať už jsou to zájemci anebo již naši adoptovaní), inzerce a fotografování psů, venčení, koordinace venčitelů, ježdění po veterinách. Obrovský objem práce spolkne vlastní péče o psy, protože máme sice dva venkovní karanténní kotce, ale psi jsou vesměs všichni doma. Což znamená permanentní úklid, praní pelíšků, otvírání a zavírání dveří na dvůr a tak dále. Prostě jak já říkám, moje funkce je otrok ve společnosti Russell Rescue (smích).
Konkrétně tedy pomáháte Jack Russell teriérům. Proč zrovna toto plemeno?
Toto plemeno mi naprosto vyhovuje, psíci jsou mi dokonce povahově blízcí. I když je má spousta lidí za hysterické a agresívní potvory, tak když víte, jak na ně, s úsměvem je utáhnete na vařené nudli.
Jak vůbec funguje financování takového spolku? Zřejmě to není jednoduché.
Neoficiálně jsem začínala zhruba v roce 2009 a měla jsem v té době tři zaměstnání, abych svého psího koníčka ufinancovala a mohla živit tolik psů. Ještě si moc dobře pamatuju, kdo přesně mě tenkrát jako úplně první podpořil tím, že mi koupil vitamíny pro jednu fenečku, kterou jsem si přivezla z množírny psů. V roce 2012 jsme se jako parta lidí skládali na cestu na Slovensko, abychom mohli zachránit další fenečku, které se zbavoval množitel. A protože peníze nejde jen tak vybírat, rozhodli jsme se konečně založit oficiální organizaci. Už od začátku kolem nás stála skupina „raslíkářů“, kteří nás podporovali, a čím jsme se stávali známějšími, tím se okruh rozšiřoval.
A jak je tomu nyní?
V současné době kolem nás stojí stovky lidí, kteří naši práci pečlivě sledují a sympatizují s naší filozofií, jezdí k nám na návštěvy, účastní se našich setkání a mají dobrý přehled o tom, jak spolek funguje. Jsou to přátelé spolku, kteří nás neváhají kdykoliv a v čemkoliv podpořit. Ať je to finanční pomoc, materiální pomoc, sdílení psů anebo i nějaká klikací soutěž. Naše financování je z největší části založeno právě na těchto soukromých osobách. Máme i pravidelné sponzory, nicméně v objemu financí je to ten menší podíl.
A konkrétně v týmu máte kolik členů?
Aktuálně máme devět členů spolku a každý má svoji vlastní funkci a vlastní část práce na chodu organizace. Celý provoz tedy pokryjeme vlastními silami.
Vy také nabízíte psí školu a hotel...
Bohužel již nenabízíme. Objem práce kolem psů je tak velký, že na to není absolutně prostor. Samozřejmě stále poskytujeme poradenství a pomoc s problémovým chováním našich adoptovaných svěřenců a nabízíme i jejich ubytování u nás v době dovolené majitelů. Nicméně na externí, resp. cizí pejsky už není čas a ani prostor.
Jak to všechno časově zvládáte se zaměstnáním? Prozradíte nám, co jinak děláte?
Pracuji ve farmaceutice a časově se to zvládá na knap. Každý den vstávám po čtvrté ráno, abych se stihla o všechnu zvěř postarat, než odjedu do práce. A po návratu z práce nastává další kolečko starání se o psy a o domácnost. Drtivou většinu víkendů mám naprosto nabitých návštěvami na adopce a tím, že se snažím stihnout udělat vše, co se v týdnu nestihlo.
Určitě máte nejednoho pejska doma. Jak vypadá vaše smečka?
Moje vlastní smečka čítá dvě fenky xJRT a jednoho pejska stafbulíka. A pár psů tady tak nějak zůstalo, protože je nikdo pro jejich zničenou povahu nechtěl.
Měla jste pejska doma i jako malá?
Mamka vždycky vzpomíná na to, že jsem jako dítě dotáhla domů kdejakou kočku z ulice. Ale někdy od těch asi osmi let jsme měli doma už i psa. Měla jsem i „koňskou“ éru, která mě držela dobrých deset let, i můj maturitní obor byl chov koní a agroturistika. Od koní jsem ale pro vážný úraz musela odejít a začala jsem se věnovat právě psům.
Vraťme se přímo k Nesobcovi. Čím vás toto ocenění nejvíce potěšilo?
Primárně rozhodně to, jak se naši lidé dokázali semknout a bojovat o výhru. Průběžně to samozřejmě sdílela spousta lidí, ale v den finále to byl prostě mazec. Psaly mi desítky lidí, všichni napjatě sledovali každý nový hlas, sdíleli, kam mohli a neváhali obvolávat svoje přátele, aby šli a dali like k našemu příspěvku. Dali mi tím jasně najevo, že naše práce má smysl. Že ji děláme dobře. A že nám spousta lidí věří. Práce kolem týraných psů je neskutečně náročná, je to doslova otročina a člověk jde ze stresu do stresu. Já nechci říct, že se nám nedostane ocenění od lidí. Ba naopak. Hodně často nás chválí a povzbuzují nás, abychom se nevzdávali. Ale když jsem v ten moment finále viděla, kolik lidí s námi táhne za jeden provaz, bylo to jedním slovem úžasné. Všichni, kteří se zapojili, jsou pro mě vítězi.
Jedná se o vaši první výhru?
Ne, ale rozhodně se jedná o naprosto největší výhru.
Znala jste našeho Spokojeného psa už předtím, než jsme spustili soutěž?
Ano, občas u vás nakupujeme. Ale my obecně nakupujeme málo, protože je kolem nás spousta příznivců, kteří nám potřeby pro naše svěřence koupí a pošlou. Takže logo Spokojeného psa vídávám častěji na došlých dárcích a balících.
Prozradíte nám, jak naložíte s výhrou?
Netajili jsme se tím od začátku soutěže. Už víc než rok spolupracujeme s organizací Na konci sveta a pomáháme jim s adopcí psů z osad na východě Slovenska. A protože je situace na východě Slovenska dlouhodobě kritická, rádi bychom co nejvíce krmení přesunuli právě tam. Ona je to vlastně taková investice do pejsků, kteří od nich pak přijedou k nám a my jim budeme v ČR hledat nové domovy. Spousta lidí brojí proti dovozu psů z ciziny, ale pro nás nikdy hranice mezi ČR a SR neexistovaly a se slovenskými útulky spolupracujeme už od začátku založení naší organizace. Bez ohledu na to, že teď pomáháme voříškům z osad na východě, pochází určitě dobře polovina našich adoptovaných „raslíků“ ze Slovenska.
Platební metody
