Co všechno by měl člověk znát a umět před výcvikem psa?
Záleží na tom, jestli se bavíme teoreticky nebo prakticky. Teoreticky existuje obrovská škála termínů, pojmů, které nám, trenérům psů, připadají naprosto automatické a hlavně nezbytné. Dobře si ale uvědomuji, že to, co já pokládám za samozřejmost, může být pro nováčka ve světě výcviku psů něco úplně nového a nepochopitelného. Troufám si říct, že většina lidí nemá prvního psa stoprocentně vycvičeného. Mezi trenéry říkáme prvním psům tzv. zkouškoví. Člověk se může připravovat sebevíce, ale když potom najednou drží v jedné ruce pamlsky, v druhé ruce klikr a do očí mu kouká malé štěně, je realita úplně jiná. Myslím, že většina začátečníků se učí tzv. za pochodu. Určitě je ale nezbytné vědět, co jsem si pořídil/a za plemeno a jaký styl výcviku a přístup by teoreticky měl vyhovovat právě mému psovi. Případně zvážit, z jakých podmínek mám psa. Jinak budu přistupovat k pejskovi z útulku a jinak k pracovnímu belgickému ovčákovi.
Jak je výcvik těžký?
Výcvik psů mne naučil trpělivosti více než cokoliv jiného. Faktem je, že pes nikdy nedělá chybu. Pes se do světa narodí jako čistá, výcvikem nepoznamenaná dušička a vše ho musíme naučit my. Pokud tedy pes něco neumí, nebo dělá špatně, je to proto, že jsme ho to naučili špatně nebo vůbec. Výcviku psa se člověk může věnovat pouze tehdy, pokud umí přijímat chyby, vinit z nich sebe a umět se poučit. Další kapitolou jsou potom závody a zkoušky. I když na většině z nich o nic nejde, atmosféra bývá i na nejjednodušších závodech docela hustá. Já jsem při svých prvních závodech zažívala onen pocit těžkosti v žaludku, když jsem se psem stala na startovní čáře a čekala na pokyn rozhodčího, kdy mohu nastoupit na plochu. O mnoho náročnější jsou potom mistrovské závody, kde už „o něco jde“. Znám spoustu lidí, kteří zažívají opravdu fyzickou nevolnost před startem a nemohou kvůli tomu vůbec závodit. Z fyzického hlediska je kynologie také náročnější aktivitou, přeci jen, naše základní denní procházka má 5-7km. Co se psích sportů týče, jsou méně náročné sporty (dogdancing, hersenwerk), i více náročné (agility, canicross). U fyzicky více náročných sportů je normální, že se lidská část týmu připravuje i bez psů.
Jak vyslovit povely, aby byly pro psa srozumitelné a účinné? Používáte k tomu ještě nějaké pomůcky?
Základní alfou a omegou povelů je vyslovovat je jasně a zřetelně, klidným, ale přesto mírně asertivním hlasem. Velmi často objevující se chybou je neustále opakování povelů v případě, že pes neuposlechne ten první, případně zbytečná „omáčka“ a komentování kolem typu, Alíku, pojď ke mně, no pojď honem, ke mně, no pojď za mnou“. Co se dále povelů týče, není to sice ohledně vyslovování, ale nedám dopustit na neverbální povely, tedy řeč tělem. Ač se to nezdá, řeč těla má pro psa ve většině případů větší význam než slova. Pomůcky typu píšťalka a podobně jsem však nikdy nepoužila.
Myslíte si, že je důležitý výběr plemene pro určitý sport?
Ano i ne. Jsem propagátorem myšlenky „Naučit můžete jakéhokoliv psa cokoliv“, samozřejmě v rámci možností. Pokud fyzická stavba těla nepřekáží pejskovi ve vykonávání psího sportu, například nebudu dělat s dogou dogfrisbee, protože by to její klouby moc dlouho nezvládly, je možné se věnovat čemukoliv. Na druhou stranu, pokud člověk plánuje se vyloženě věnovat konkrétnímu psímu sportu na vyšší úrovni, než jen pro zábavu, je jasné, že sáhne po plemeni, které má k onomu sportu předpoklady. Například člověk, který se chce věnovat agility, půjde s velkou pravděpodobností do border kolie. Na pracovních plemenech je výhoda taková, že mají tzv. „will to please“, tedy jakousi přirozenou vůli potěšit svého pána. Často k motivaci nepotřebují pamlsky ani hračky a pracují pro své vlastní potěšení. S takovým psem se pracuje úplně jinak než se psem, s kterým řešíme například to, že si ani nechce pamlsek mimo domov vzít. Já na práci s nepracovními plemeny, pejsky ze špatných podmínek a podobně nedám dopustit. Je to opravdová výzva.
Myslíte si, že takzvaná „psí škola poslušnosti“ je nezbytností?
Určitě. Člověk však může spoustu věcí naučit sám, určitě není nezbytně nutné docházet na cvičák. Naopak si myslím, že klasický cvičák, kde člověk půl hodiny čeká, než si odcvičí svých 10 minut, potom zase čeká, a tak pořád dokola, dnes pomalu upadá. Trendy jsou spíše on-line kurzy, webináře, víkendové semináře a tábory. Bavíme-li se ale o nácviku základních povelů sedni, lehni, ke mně, zůstaň a podobně, určitě to nezbytné je. Sama jsem v prvním roce své „kynologické kariéry“ udělala v tomto ohledu chybu. Mým snem bylo mít psa, který umí spoustu úžasných triků, jako je válení sudů, couvání, otočky a podobně, a tak jsem se do toho pustila hned s malým štěnětem. Že bych měla psa nějak socializovat, věnovat se poslušnosti a celkově k výcviku přistupovat z úplně opačného směru, jsem se dozvěděla až později. Ve finále je mít psa, který umí vše jiné, kromě běžného fungování na ulici nebo v hromadné dopravě, velmi nepraktické.
Co vám nejvíce pomohlo, když jste poprvé cvičila s vaším prvním psem Akimem?
Určitě inspirace kolegů – trenérů, které jsem tehdy považovala za profíky. Byli na úrovni, která se mi zdála nedosažitelná. Vidět perfektně pracující psy za jakékoliv situace, kteří zbožně koukají svým majitelům do očí a jsou připravení ihned uposlechnout jakýkoliv povel, bylo to, čeho jsem chtěla dosáhnout. Když mi bylo asi 14, začala jsem jezdit na semináře a víkendové výcvikové pobyty, které mě nabily novými informacemi a hlavně motivací. Každá zpětná vazba pro mě byla neskutečně cenná.
Jaké rady byste dala začátečníkovi?
Nebát se kritiky. Kritika je velmi cenná a obzvláště při výcviku psů by si měl začínající výcvikář brát k srdci vše, co mu zkušenější radí. Je také nezbytné si uvědomit, že svými akcemi, náladou při tréninku a chováním neovlivňuji jen sebe, ale i druhého tvora, který je na mě stoprocentně závislý. No a samozřejmě řídit se již zmíněným pravidlem, že pes nikdy nedělá chybu.
Myslíte si, že se jde psími sporty uživit, nebo to může být jen koníček?
Rozhodně to možné není. Ti nejlepší mohou být například sponzorováni značkami z oboru, při účasti na sportovních akcích si však člověk nevydělá ani korunu. Na psích sportech se za účast nedostává finanční odměna. Většinou je vítěz rád, když na nich dostane pár kilo granulí. Účast na sportovních akcích je naopak velký výdaj. Musí se zaplatit startovné, ubytování a samozřejmě tréninky, případně přípravné tábory před akcemi typu mistrovství také nejsou nejlevnější záležitostí. Takže pokud se chce člověk nějakému sportu opravdu věnovat a závodit, musí naopak spíše část kapesného nebo výplaty tomuto koníčku obětovat. Psí sporty jsou populární jen mezi pejskaři. Pořadatelé nedostanou finanční podporu, a startovným zaplatí sotva pronájem plochy.
Vidíte nebo pociťujete u sebe nějaké pozitivní změny, co jste začala dělat psí sporty? Vidíte nebo pociťujete u sebe i nějaké záporné změny?
Musím se přiznat, že už si vůbec nepamatuji, jaká jsem byla, než jsem se psím sportům začala věnovat. Letos je to vlastně desetiletí, co jsou psi, jejich výcvik a psí sporty každodenní součástí mého já. Objevení tohoto světa mi tak doslova změnilo život. Našla jsem bezpochyby celoživotní vášeň, která se později rozvinula ve vysněné povolání. Záporných změn si tedy opravdu nejsem vědomá. Psí sporty mě naopak naučily sebevědomí, cílevědomosti, schopnosti analyzovat, improvizovat a umění ocenit vlastní práci a znalosti.
Autorka rozhovoru: Aneta Zítková
Platební metody
