Zdravím vás přátelé stále ještě z chladného, ale krásného Norska. Tento týden jsem toho zažil opravdu spoustu a navštívil jsem nádherná místa této země. Ale než vám o tom všem budu vyprvávět, musím vám sdělit jednu důležitou zprávu. Náš původní plán cesty byl, jet až na Lofoty a po cestě zpět jsme chtěli navštívit Finsko a pobaltské státy. Bohužel se otáčíme již teď a domů pojedeme pouze přes Švédsko, Polsko a Slovensko. Je to z toho důvodu, že pokud bychom se chtěli vrátit alespoň do začátku září, museli bychom spoustu času strávit v autě. A to se nám nechce, chceme si každý den užívat na plno a objevovat krásy severské přírody pěkně v klídku. Ale nebojte se, už teď se nám v hlavě rýsuje další road trip, který s páníčkama podnikneme a můžete hádat dvakrát, kam se příště vydáme. Ano, přesně tak...za severní polární kruh.
Teď ale zpátky k mému vyprávění, co jsem zažil tento týden. Jak už víte, byl jsem v národním parku, ve kterém jsem se chystal na trek k ledovci Brigsdalsbreen. Ještě než jsme ale vyrazili, na noc jsme hledali vhodné místo ke spánku. Usmálo se na nás štěstí a celkem rychle jsme našli pěkné místo hned u jezera, kde jsme rozložili náš cestovní dům. Natáhnul jsem se na travičku a v duchu jsem přemýšlel, jak asi takový ledovec vypadá. V tom jsem ale zahlédl dodávku, jak si to šine rovnou k nám. Hned jsem zbystřil a byl jsem připravený ochránit páníčky i sebe. Bál jsem se, ale zbytečně, protože z auta vylezli dva sympatičtí kluci z Rakouska, kteří se nás slušně zeptali, jestli nám nebude vadit, když přenocují kousek vedle nás.
Samozřejmě nám to nevadilo a celkem jsme i uvítali společnost. Večer jsme poseděli, popovídali si a já občas dostal i nějakou tu ňaminku. Ráno jsme se nasnídali a hurá k ledovci. Počasí nám krásně vyšlo, bylo sluníčko a na obloze ani mráček. Cesta nebyla nějak zvlášť náročná a mě se ťapkalo moc dobře. Asi tak po necelé hodince jsme konečně dorazili k ledovci, pod kterým bylo křišťálově čisté a také pěkně ledové jezírko. Aby nebylo ledové, když je z ledovce, že? Ledovec, nebo tedy spíše jeho „jazyk“, byl nádherný, obrovský a vzbuzoval ve mě respekt. Respekt k přírodě a k naší matičce Zemi. Mám svůj psí život moc rád.
Další naší zastávkou na trase byl Geiranger fjord. Ještě než jsme, ale dojeli na místo, po cestě jsme nabrali dalšího pasažéra. Francouzského stopaře Alnoa, který měl namířeno stejným směrem, jako my. No divil jsem se, že se k nám do toho auta vůbec vešel, bylo to jen tak tak. Naštěstí já mám pro sebe celý kufr auta a tak mé pohodlíčko ohroženo nebylo. Dojeli jsme do Gairangeru, rozloučili se s Alnoem a postavili jsme si stan kousek od vodopádu. Trochu mi z toho druhý den hučelo v hlavě, ale musím uznat, že jsem se vyspal moc dobře. Při pohledech na fjordy se mi pokaždé tají dech. Jsou tak obrovské, nádherné a spolu s okolní přírodou tak fascinující.
Na následující dny jsme měli naplánovaný národní park Rondane, ve kterém jsme podnikli ještě dva treky, o kterých vám napíši v dalším článku. Ještě než jsme, ale do Rondane dojeli, čekal nás další wild camp. Místo jsme našli opět celkem rychle na lesní cestě, pod kterou protékal potůček. Rozdělali jsme si ohýnek a najednou u nás zastavilo auto, z kterého vyšla docela sympatická paní. Říkala nám, že máme být opatrní s ohněm, že je sucho, ale že samozřejmě kempovat v lese můžeme. No a jakmile odjela, tak se rozpršelo.
Já doufám, že vy máte krásné počasí v Čechách a že vám neprší. Mějte se fajnově a zase za týden. Váš Baddy.
Platební metody
