Jeden krásný štěkaneček vespolek, moji milí!
Promiňte, že píšu s menším zpožděním, měli jsme nějaké trable s počítačem a nemohli jsme na něm psát. Vše už je ale opravené a já vám tu mohu povyprávět další část naší bláznivé a dlouhé cesty.
Minule jsme odjížděli z deštivého San Carlos de Bariloche a pršelo nám ještě asi tři další dny. Přejeli jsme opět z Argentiny do Chile, kde nám poprvé celníci něco zabavili, prý prostě fazole z Argentiny do Chile převážet nemůžeme. Je to dost divné, protože ty fazole s námi jely asi měsíc, takže hranice projely celkem čtyřikrát :D No, snad si na nich celníci pošmákli. Já teda myslím, že určitě, vypadali hladově. V Chile jsme se hned druhý den vydali do národního parku, v němž je stále doutnající sopka Villarrica. Sice do národních parků nesmím, ale páníčci si mě chytře schovali k nohám, a jelikož tam v šest večer nikde žádná kontrola nebyla, mohl jsem si konečně užít nějaký ten park také.
Ráno jsme vyrazili na několikakilometrovou prochajdu ke kráterům pod sopkou, to bylo žůžo, sopka nad námi čněla jako obří kost a sem tam si upšoukla jako obří pes. Když jsme se vraceli, potkali jsme několik místních lidí s malým pejskem, takže ono to nakonec asi nebylo tak úplně horké s tím zákazem. Stejně jsme se ale radši stranili a schovávali se do křoví a tak, byla to psina. V autě jsem samozřejmě dostal za odměnu tůček a spoustu granulek.
Jelo se dál, víc a víc na sever a začínalo být větší a větší teplo, což se nám s páníčky ani trochu nezamlouvalo, ale co štěkat naplat. Museli jsme dál. Jeli jsme několik dní po dálnicích, to nejsou dálnice jako v Evropě, kde potkáte jen samá řítící se ocelová monstra. Tady v Americe ty dálnice žijí svým životem, a tak jsem mohl z auta štěkat tuhle na rodinku koz, tamhle na slepičky oklovávající okraj dálnice, onehde na kravičky potulující se po březích a všude na spoustu pejsků, evidentně zvyklých na ten všechen mumraj a klidně ležících na okraji pomalého pruhu. Občas jsem na ně musel až varovně štěknout, ať se trošku uklidí na kraj, troubové jedni. Chtěli jsme původně přejet po Chile až na sever k Bolívii, ale když jsme s páníčky studovali mapy, zjistili jsme, že bychom nic moc neviděli ani nezažili, a rozhodli jsme se vrátit naposledy do Argentiny a projet sever tudy.
Znovu jsem si tedy musel zařídit papíry, byli jsme u takové hrozně mooc miloučké paní doktorky, která konečně taky uměla jinak než španělsky, a jelikož anglicky umím už ze Skotska, tak jsme si hezky popovídali. Říkala mi, že bych měl jít do půl roku na čištění zubů. Brrrr, to mě teda moc nepotěšila. To nemám rád, budou mě muset asi zase uspat, a to já nesnáším moc dobře. Naposled jsem se jim tam trochu poblinkal a bylo mi hodně špatně až do večera. Jdu se na to ven z ordinace trochu provětrat na vzduch a v tu chvíli zapomenu na jakékoli zuby. Vidím tam totiž asi toho největšího pejska, co jsem kdy viděl, bázlivě na něj štěknu na pozdrav, on se otočí a moc mile a tuze unaveně mi odpovídá. Jmenuje se Hugo a je po operaci bříška. Prý mu vůbec není dobře a už je hodně starý, špatně vidí, tak se mě ptá, kde je miska s vodou. Moc rád mu to ukážu a on je také moc rád, celou misku vyžblemtne na posezení a jde si zase lehnout. Chudinka velkej. Hned pak usíná, tak ho jemným čmuchnutím zdravím a jdu s páníčkem zpátky k domečku. A vím, že s těmi mými zuby to už bude jen taková prkotina, chudinka Hugo.
Do Argentiny jedeme celí natěšení a když páníčci váhají, jestli mají jet normálně po silnici a tunelem, nebo vysokohorským průsmykem po drncačce, dávám jim jasně najevo, že drncání nedrncání, hlavně že se nepojede smradlavým tunelem. Oba přitakávají a jedeme nahoru. Tééda, takhle vysoko jsme nikdo z nás nikdy nebyli. 3 800 metrů nad mořem, jeej, jak se mi točila hlavička. A když jsem se rozběhl, nemohl jsem popadnout dech, ale byla to sranda, hned jsem si vzal také šáteček od Spokojenýho psa a šel se nechat cvaknout na tom nádherném výhledu. Cestou dolů jsem si užíval vysokohorský vzdoušek pěkně z okýnka a než jsme se nadáli, byli jsme na celnici. Větší pohodu jsme snad nezažili, sice to byl ten největší přechod, přes který jsme jeli, ale všichni byli tak hrozně milí, hodní a pořád se na mě smáli, dokonce vyběhli z budky i strážní, co nás nekontrolovali, jen aby si mě mohli poňuchňat. To jsem byl v sedmém nebi, takového mazlení od tolika lidí jsem nezažil. Říkali mi, že vypadám jak Majlo z nějakého filmu. No, nevím, co ti kluci baštěj, ale já hraju jen v cestovatelských filmech a tam mi říkaj všichni Bobíku, nebo Pocemkamdeš :))
V Argentině jsme po pár dnech začali trošku smutně vzpomínat. Teda já určitě... Jak bylo krásně v deštích, byli jsme totiž v pouštích a teploty atakovaly čtyřicítku, v noci se ani někdy nedalo spát. Já se normálně děsně rád tulím k paničce a občas i k pánovi, ale oba byli tak zpocení a lepkaví, že jsem se radši vyvalil ke kuchyňce na lino, aspoň to trochu studilo. Až teda na jednu noc, kdy jsme nespali snad ani jeden, protože bylo třicet stupňů, vzduch se ani nehnul a s námi to nevypadalo dobře. Druhý den bylo ještě hůř. Vyrazili jsme totiž na tůru a dost jsme to podcenili, teda já a páníček, oba jsme málem zkolabovali, když jsme dorazili do auta. Naštěstí panička rychle pochopila, že je s námi zle. Dávala nám oběma spoustu vody a rozjela klimatizaci v autě tak, že tam skoro začalo mrznout. Po půl hodince mi bylo daleko líp a mohl jsem jí pomoci s páníčkem, který pořád nevypadal dobře, tak jsem mu alespoň oblizoval ruku, aby se cítil líp a věděl, že jsme tam s paničkou s ním.
Večer už bylo všechno v pořádku a dokonce jsme vyjeli z pouště a dostali se do džungle. Noo, tady si teda štěknu, že moc zlepšení nepřišlo. Sice to bylo všude krásně zelené, ale vedro pořád takové, že jsem nosil jazyk na vestě celý den a snad i noc. Ale čím víc jsme se propracovávali džunglí výš, tím lépe bylo, až zas přišla noc, kdy nám byla krásná zima a na jednom takovém vršku kopce, kde jsme chtěli přespat, najednou snad odnikud, přiběhl jeden milý pár pejsků. Že prý mají obrovský hlad, jestli bychom neměli něco na zub? To se ví, štěkl jsem na páníčky, že přece mám pořád habaděj granulí od Spokojenýho psa, tak ať každému dají misku. Jééj, jak ti byli rádi a jak se oblizovali, moc mi děkovali. V noci pak přišli znovu a přivedli s sebou jejich malé štěňátko. Chudinka bylo tak hubeňoučké, než se nadálo, už mělo také mističku plnou dobroučkých granulí. A já jen spokojeně sledoval, jak se všichni tři kolébají nocí pryč. Vím, že to mají těžké, tak snad jsem jim aspoň trošku pomohl, říkám si při usínání a zdá se mi o všech opuštěných pejscích tady v Jižní Americe.
Začínáme si pomalu na ty výšky zvykat. Pohybujeme se teď skoro už týden ve výškách nad tři tisíce a čeká nás poslední přejezd do Chile, který bude skoro až v pěti tisících. Já to zvládám levou zadní tlapkou, ale páníčkům je trochu špatně, tak žvýkají nějaké kokakolové lístky nebo co to má být, nevím. Ale co, já také baštím travičku, když mě bolí bříško, tak ať si baštěj, co chtěj. Hlavně, že jim je lépe a my překonáváme náš rekord a ustanovujeme dosaženou výšku na 4 850 metrů nad mořem. To bych řekl, že jsem trošku český rekordman. Vím, že ne úplně, slyšel jsem už o pár pejscích, co to dokázali přede mnou, ale z našeho Letohradu to určitě žádný hafan ještě nedokázal :))
Tímto moc zdravím domů. Trochu se mi stýská, ale jelikož jsem se svými pány, které nade vše miluji, jsem stejně šťastný jako vy tam doma s těmi svými. Začíná se tu linout vůně pečeného kuřátka, a zaslechl jsem paničku, že prý dostanu křupky, takže tu trošku slintám do klávesnice. Takže o tom, jak jsem byl poprvé v Bolívii a co bylo dále, vám tu poštěkám zase za dva týdny, dvounožkové milí.
Mějte se krásně,
s úctou Bobík
Platební metody
