Hafanec do Čech lidičkové,
uběhl opět nějaký ten pátek a já bych vám rád povyprávěl, jak se pořád máme. No, nemůžu si stěžovat, máme se cestovně, tudíž moc krásně. Posledně jsme byli na projížďce po krásném jezeře a od té doby jsme urazili obrovskou spoustu dalších kilometrů a několikery hranice. Hned na těch prvních se vůbec nic zvláštního nestalo, všichni byli tuze milí, přátelští, a jak mě viděli v dodávce, začali se hezky usmívat a jen se zeptali, jestli mám a dostávám dost krmení? Musel jsem se jim hned pochlubit, že mám ještě snad dvě třetiny obrovského pytle dobroučkých granulek z výbavy od Spokojenýho psa a hned jsem jim taky ukazoval parádní šátek, co ti moji páníčci někam zašantročili a konečně ho našli. Celníci se vždycky hned rozesmějou, když mě v něm vidí, a říkají, že mi to moc sluší, že jsem moc hezkej "perrito".
Z hranic jsme si to zamířili k jedné takové vesničce, nad kterou se nachází nádherná laguna La Zeta, a tady si teda odštěknu, že takovouhle cestou jsme ještě nejeli. Dopadlo to tak, že jsme museli s paničkou vyskočit z auta a každý z jedné strany navigovat, já štěkem, ona křikem, aby to byl páníček schopný odcouvat zpátky. Ještě, že nás oba má, nevím, co by jinak dělal, asi by tam trčel dodnes v tom prachu a kopci. Ale všechno zdárně dopadlo a než to pán scouval, našel jsem po čichu daleko lepší cestu nahoru (prostě jsem se zeptal místního hafana, co na nás koukal jak z jara, kudy chodí na koupačku k laguně) a navedl jsem nás bezpečně na místo.
Páni byli oba moc rádi a dali mi za odměnu kostičku. Jenže já jsem cítil, že venku jsou zajíci, takže jsem si kostičku schoval do deky a vyrazil ven na lov. Našel jsem jednoho. Mezulán se schovával po větru a když na mě pak z metru vyskočil a pelášil pryč, lekl jsem se tak, že jsem běžel omylem na druhou stranu a než jsem se otočil, už u mě byl páníček a hrozně se smál. Ale říkal, že se taky vylekal, ono už byla docela tma a ten ušák tam čekal fakt do poslední chvíle, asi aby nás vyděsil. No nic, slíbil jsem pánovi, že si na něj ráno posvítím, a šel jsem do deky na kostičku.
Jenže ráno nebylo vůbec pěkné počasí a zajíci se asi schovávali v lese, takže jsme se po snídani a spoustě drobečků vydali také schovat někam jinam, vyrazili jsme k městečku Esquel a tam jsme se štěstím přijeli zrovna pět minut před příjezdem nádherného parního vláčku La Trochita. Uvítal jsem ho štěkáním, jak se sluší a patří spolu s místními pejsky. A že jich na nádraží bylo snad pět. Dva z nich ke mně pak přišli a slušně a prosebně se zeptali, jestli bych neměl něco na zub, byli fakt kost a kůže. To se ví, že měl, kór když jedna z nich byla překrásná fenečka. Udělal jsem na páníčky psí oči a oni také a bylo jasné, co bude. Každý od nás dostal plnou mističku granulek. Jejej, to bylo děkování, ani mi už pak neříkali gringo :) Rozloučili jsme se pak oblíznutím a já jim tajně propášnul každému navrch ještě jeden tůček, vůbec nevěděli, co to je.
Musel jsem jim vysvětlit, že jsem to dostal do výbavy od Spokojeného psa na cestu do Jižní Ameriky a že to je k jídlu, né na válení v prachu. Ahaa, štěkli a už spokojeně chřoupali tůček obalený prachem a kamením. No, musel jsem se smát, i když trochu smutně, protože mi předtím řekli jejich příběh. Prý to je příběh naprosté většiny pouličních pejsků tady v Americe. Prý si je lidé pořídí jako malá štěňátka a když pak odrostou a správně si na své pány zvyknou, tak ti je odvezou do jiného města, nebo je vysadí někde v přírodě a nechají je tam, ať si žijou po svém. Že to má taky své výhody, říkali. Ale viděl jsem na nich, že jim páni chybějí a že by měli rádi teplíčko domova. Říkali mi také, že lidi mají rádi pořád, protože po nich zbývá všude spousta jídla, a občas se prý ukáže někdo jako moji pánové a dá jim granule nebo jim prostě koupí párek. To, když přijede takovej autobus kouknout na ten parní vláček, co sem jezdí, to máme pak tak plná bříška, že se nemůžeme dva dny hnout. No, aspoň že tak, říkám si a dumám, proč to tu ti lidé takhle dělají, že pejska, který jim přináší radost, lásku a štěstí, prostě někam "vykopnou".
Achjo, úplně jsem se z toho rozesmutnil a celý zbytek dne pak myslel jen na osud všech pejsků tady v Americe, dokonce se mi o nich i v noci zdálo, o tom, že jsme si je všechny vzali, starali se o ně, hráli si s nimi a měli jsme je rádi. Vím, že moji páníčci to cítili naprosto stejně jako já a kdyby to šlo, bez váhání by to udělali.
Z Esquelu jsme pokračovali další den přes několik nádherných vodopádů a údolí do překrásné přírody u El Bolsónu. Tam jsme se vydali na parádní několikakilometrovou prochajdu přes potůčky a lesy k jedné z nejhezčích řek, co jsem zatím viděl. Tuším, že to byla Rio Blanco. Vyhříval jsem se tam s páníčky na sluníčku hned na jejím břehu a když nám bylo moc teplo, odskočili jsme se vyráchat v krásně studené vodě a zase zpátky se hřát na břeh. To bylo labůžo. No a když pak páníčci vytáhli svačiny, myslel jsem, že jsem v ráji. Samozřejmě nezapomněli ani na mě, a tak jsme si tam baštili na kamenech všichni tři až po nás lidi z vedlejšího břehu hladově pokukovali. Domů do domečku na kolech jsme přišli krásně utahaní a šli rovnou spát. U paničky se spí nejlíp, stulím se jí vždy k bříšku a krásně se vzájemně zahříváme, pán sebou moc mele, a to se moc nevyspím :))
Dalších pár dní jsme převážně jeli a jeli, chytili jsme nějakou dešťovou sezónu nebo co, téda, to bylo vody a byla uplně všude, kožíšek jsem měl mokrý nejen venku, ale dokonce i v našem baráčku, protože jsme zjistili, že při takovýchhle deštích nám do něj trochu zatéká. No, při mé smůle to zatéká vždy rovnou na mě, brrrrr, nemám rád, když na mě teče voda a okamžitě se jí vždy oklepáním zbavuji, až jsme mokří všichni tři.
Dojeli jsme v tom dešti až do města San Carlos de Bariloche, nechvalně proslulého specializovanými gangy na vykrádání aut, naštěstí moji páníčci mají mě. Na mě si zloději nepřijdou, protože jen se někdo ochomejtá kolem našeho auta a nezdá se mi to, spustím takovej virvál, že jsou na mě všechny alarmy krátký. Museli jsme tam jet do servisu, prý už jsme tady v Americe najezdili přes 10 000 kilometrů a musíme baráčku vyměnit olej, aby nás mohl vézt dál a dál. V té dílně to s prominutím smrdělo, to nebylo nic pro mě, a tak jsem ten čas strávil paničce na klíně. Naštěstí to trvalo jen hodinku a mohli jsme svištět dál, pán si pochvaloval, jak to pěkně jede, ale já myslím, že tam žádný rozdíl nebyl, za deště dovnitř pořád teklo a drncalo to taky furt stejně :))
Už začínám být trošku unavený, takže o tom, jak jsme konečně vyjeli z deště a jak jsme na onen déšť v obrovských vedrech s láskou vzpomínali, vám tu poštěkám příště, dvounožkové milí.
Mějte se krásně a posílám vám všem pac na dobrou noc!
Váš Bobík
Platební metody
