Ahojte milí človíčkové,
minule jsme skončili někde v Bolívii. Jooo, už vím, opustili jsme Sucre, a sliboval jsem vám vyprávění z největšího města, co jsme navštívili, takže tady vám to tlapkám… :)
Ze Sucre jsme se nádhernou silnicí dostali po několika hodinách a několika potkaných stádech oveček do města El Alto, které sousedí s městem La Paz. To musím štěknout, že to tedy nebyla žádná Praha, bylo to dopravní šílenství, které jsem ještě neštěkal. Jeeej, tolik lidí a tolik pejsků úplně všude, kam jsem se podíval. Jeli jsme přes to město k našemu parkovišti snad dvě hodiny, musel jsem i dvakrát vyštěkat dva šílence, kteří nás naprosto úmyslně a nebezpečně předjeli v té dlouhé frontě aut, co se táhla už od začátku města. No, nakonec to páníček vzal stejným stylem jako všichni ostatní a s rukou na klaksonu se prodral k vytouženému parkovišti. Přivítal nás tam moc milý pán a dva zvědaví pejsci, očuchali jsme se všichni navzájem, prý nás schválili, že můžeme zůstat.
Jelikož ono parkoviště bylo od starého centra města vzdáleno asi deset kilometrů, vydal jsem se s páníčky na místní chloubu dopravy, takzvané Telefériko, což je normální kabinová lanovka, kterou já už dávno znám z Rakouska a Švýcarska. Moc jsem se těšil, že tím pojedu jednou i bez sněhu. No, ale dopadlo to bledě. Pán u kontroly lístků byl neobměkčitelný, prý musím být v přepravním boxu nebo v krabici s víkem… Cože?? No, přepravní box jsme měli rozložený a zarovnaný na dně auta, takže pán vymyslel náhradní plán, hodil mi prostě do batohu dobrůtku a když jsem si ji tam spokojeně začal žvýkat, najednou se to celé vzneslo a já se nesl v batohu. Samo, že jsem nebyl na zádech, byl jsem pěkně vepředu a sledoval všechno dění pánovi krásně od prsou. Bohužel ani tato finta, ač se pán u kontroly hodně smál, nám nebyla uznána, a tak jsem tedy souhlasil, že si tu návštěvu odpustím a počkám v dodávečce. Páníčci mi tam pustili všechny ventilátory, co jsme tam měli, a byli i tak hrozně smutní, že mě tam musí nechat. Musel jsem je oblíznout na kuráž a jen co se zavřely dveře, už jsem spal a spal a najednou zas byli zpátky, netrvalo to ani pár hodin. Byli jsme zase všichni spolu a hned vyrazili na další putování.
Trvalo nám to další hodinu a půl dostat se z toho šíleného mumraje. Musel jsem cestou vyštěkat další tři šílence a pán vytroubit deset jiných a až na jeden přehlídnutý retardér, kdy jsem vyletěl asi půl metru nad sedačku se nám nic moc zvláštního nestalo. Ono obrovské, pro nás všechny zatím největší navštívené město Jižní Ameriky, La Paz, jsme tedy nechali za sebou. Přespali jsme u jedné řeky, kde až na obrovský binec nic moc zajímavého nebylo, a druhý den už přijížděli k nejvýše položenému jezeru s lodní dopravou na světě, ke známému jezeru Titicaca. Wau, hned na začátku jezera jsme našli nádherné místo na malém ostrůvku spojeném s pevninou jen malou silničkou. Nikde nikdo nebyl, až na pár moc milých farmářů a stáda oveček. Takže jsme se na neobydlené straně ostrova usadili a šli na krásnou prochajdu. Když jsme se vraceli, všiml jsem si jako první, že nám poblíž přibyli sousedé. Hned jsem byl v pozoru a jal se je pěkně vyštěkávat. Když ale vykoukly ze stanů dvě rozčepýřené hlavy dvou amerických mladíků, hned jsem se uklidnil, věděl jsem, že tady nebezpečí nehrozí a běžel je pozdravit. Byli moc milí a drbali mě hlava nehlava.
Další den jsme vyrazili podél pobřeží dále. Ale čím dál jsme jeli, tím více přibývalo odpadků, nakonec to ani nebylo jezero jako spíš smetiště, a nám se tam líbilo čím dál méně. Čekal nás také jeden přejezd přívozem. Juj, to byla psina. Nalodili nás spolu s obřím autobusem na takový divně vypadající prám s maličkatým motorkem a už se jelo. No, štěknu si, že jsem radši ani nevylezl z auta, nechal jsem to obhlídnout pána a sledoval to z okénka auta. Na takovéhle poštěky už jsem moc starý :)) Naštěstí jsme v pořádku přejeli a přes zaneřáděné město Copacabana se dostali k hranicím. Papíry jsem měl vyřízené už z jednoho města před hranicemi, takže jsme neměli problém a po půl hodině už si to štěkali po další zemi, tentokrát po Peru.
A ejhle, asi dvacet kilometrů za hranicemi nás zastavila místní kontrola z agrozemědělské komory a chtěli vidět moje papíry pro převoz. Pyšně jsem jim je tam vyčmuchal, ale oni, že to jsou papíry z Bolívie a kde mám prý papíry z Peru? Jak jako z Peru, vždyť jsem v Peru asi hodinu a ještě ani nebylo žádné město, snažíme se jim s páníčkem vysvětlit situaci. Opravdu nečmuchám, co po nás chtěli. Už už to začínalo vypadat bledě, pán byl neoblomný a že prý potřebujeme místní papíry. Takže nám bez ptaní naskočil do auta a že se jede do města, které bylo asi čtyřicet kilometrů dál. Nevěřícně jsme na něj koukali a jelikož se mi nelíbil, pěkně jsem na něj zavrčel.
Ve městě šla panička vyřídit s tím otrapou papíry, které absolutně nevyžadovaly moji přítomnost. Tady si štěknu další, cože??? Prostě musela panička počkat, až jí vypíšou takový formulář a hlavně musela zaplatit sedm set korun českých za jeho vystavení. Takže prostě jen ždímárna turistů. Byli jsme celkem opaření, já teda ne, já byl připraven onoho pána kousnout do pozadí, ale měl štěstí, že už nechtěl odvézt zpátky, to bych mu jinak natrhl pr…, teda pardon, zadek! :)) Připravil nás tím také asi o tři hodiny času a my museli urychleně hledat místo na spaní, protože jsme zjistili, že se v Peru čas posunul o další hodinu nazpět a tma byla už o půl sedmé. Samozřejmě jsme to nestihli a v černočerné tmě se ubytovali u strašidelné jeskyně, ze které to celou noc houkalo a vřeštělo, že se mi ani nechtělo chodit ven čůrat. Brrr, kdoví, co tam všechno žilo.
Ráno všechno vypadalo daleko přívětivěji a já jsem mohl celé okolí řádně prozkoumat. Než se dodělala snídaně, patřilo mi tam snad všechno kromě té divné jeskyně. Tam se mi moc nechtělo. Navíc byla plná odpadků a tuuze smrděla, což já se svým citlivým čumáčkem nerad. Každopádně jsme jeli po snídani dál a po několika dnech, jednom defektu kola, jeho následné výměně, přejezdu těch nejšílenějších, nejblátivějších,nejklikatějších a jedněch z nejnebezpečnějších silnic světa se dostali k místu zvanému Hydroelektrika. Tam jsme nechali náš pojízdný a velmi unavený domeček odpočívat a vyrazili na nádhernou prochajdu směrem k vesnici Aguas Calientes. Musím vám štěknout, že to byla parádní cesta, deset kilometrů podél kolejí a řeky, která byla pekelně rozvodněná a navíc hustou džunglí. Trochu nám cestou pršelo, ale z toho jsme si, až na můj mokrý kožíšek, nic nedělali a užívali si tropickou přírodu. Téda, tam bylo věcí k očmuchání, našel jsem dokonce i takové divné zvířátko. Panička říkala, že se jmenuje Kapybara, mně to připadalo jako přerostlý křeček, takže mělo štěstí, že jsem byl na vodítku.
Když už jsme se blížili k vesničce, najednou jsem si všiml lidského mláděte, mohly mu být tak dva roky, jak se souká na koleje. Honem jsem štěknul na pána a ten začal okamžitě utíkat směrem k němu, protože se blížil vlak. Naštěstí ho viděl i pan strojvedoucí, takže zastavil, i když už bylo mládě v bezpečí pánových paží a jal se láteřit, co jsme to za rodiče, že necháme takhle dítě běhat si po kolejích. Z našich udivených výrazů a hlavně z předání dítěte jeho matce, která se konečně objevila z nedalekého stánku, pochopil a pěkně vynadal jí. My jsme s pánem dostali za záchranu mláděte kus melounu a energetický nápoj. No, takže já jsem vlastně nedostal nic, i když kousek melounu jo :) Naše panička na nás byla moc pyšná a dala nám každému pak odměnu. Já dostal parádní kostičku, ale co dala pánovi, to teda nevím, bylo to asi tajné, protože mu to dala na hostelu pod dekou. :))) Měli jsme krásný pokoj přímo ve vesničce pod slavným místem a jedním z největších cílů naší cesty, pod Machu Picchu.
Druhý den ráno mě vzali na procházku už snad v pět hodin ráno, a to jsem jim musel dát najevo, že tohle napříště nee. Já mám rád svůj pelíšek a rád spím třeba do desíti. Ale jelikož mě hezky přemlouvali, šel jsem teda, udělal venku vše potřebné, ač jsem se musel přemáhat. Zpátky na pokoji jsem si okázale vlezl do peřin a spokojeně jsem si tam funěl až do odpoledne, kdy se ti moji páníčci celí promoklí a utahaní vrátili. Noo, byl jsem moc rád, že jsem nemusel s nimi, stejně tam pejsci nesmí a když jsem viděl, jak jsou zničení a já krásně vyspalej, musel jsem se smát pod fousky. Hned mě chtěli brát zas ven, ale když jsem viděl venku tu průtrž mračen, hned u dveří jsem to otočil a šel zpátky do postele. K večeru pak přestalo pršet a my prozkoumali celou tu vesničku a fotili se u nápisů Machu Picchu a užívali si každou chvilku spolu na tom krásném místě. Další den nás čekala desetikilometrová cesta zpátky k autíčku, což jsem já zvládl levou zadní packou, ale páníčci byli nějací pomalí a ztuhlí. Jojo, měli zůstat se mnou v pelíšku. Potkali jsme také cestou dvě moc krásná malá štěňátka, chvíli jsme si hráli, ale museli jsme pak pokračovat, tak jsme se zas rozloučili a šli si každý svou cestou.
U autíčka jsme ještě hledali snad půlhodiny někoho, komu bychom tedy laskavě zaplatili za parkování. Nakonec jsem ho vyčmuchal v nedaleké restauraci, byl moc rád a chtěl po nás daleko méně, než jsme měli platit. Holt fér pes se pozná!!
Další dva dny jsme jeli přes džungle, hory a kopce až k moři. Najednou zas bylo venku takové vedro, že když jsem vystrčil jen čumáček, měl jsem ho spálenej. Naštěstí mi to páníčkové mazali každé ráno a večer mastičkou z výbavy od Spokojeného psa a rychle se mi to zahojilo. Museli jsme z těch veder utéct zas do hor. Uuuf, zlaté čtyřtisícové výšky, tam je krásných patnáct stupňů a my můžeme trajdat, jak se nám zlíbí. Našli jsme jednou takový krásný národní park a ukázalo se, že do něj bez problémů můžu i já, a tak se hned jelo. Tyyyjo, to vám štěknu, že to bylo pěkný, byl to skalnatý park se spoustou útvarů, které byly podobné třeba lamičce, žábě, sloníkovi a turistovi. Já si mohl mezitím vším běhat jak chtěl, ale jelikož tam byla strašně pichlavá tráva s takovými malými trníky, musel mě pán párkrát přenášet. A to jsem si moc užíval, potkal jsem tam dokonce i dva kámoše a byl celý šťastný.
Ale teď už jsem trochu unavený, je devět večer a mně se klíží očka.
Tak vám tam do Čech přeji hodně zdraví, moji milí dvounožkové. Vím, že to tam teď nemáte růžové, tak vás snad aspoň můj článek na chvíli zabaví a vy nebudete muset myslet na ten vošklivej koronavirus.
Posílám vám pořádné oblíznutí! Mějte se a držte se,
Váš Bobík
Platební metody
