Ahojte milí Spokojeňáci,
už je to nějaký ten pátek, co jsem vám sem něco naštěkal naposledy, a od té doby uběhlo už spoustu granulí a já se s vámi teď konečně mohu zase podělit o další zážitky naší smečky.
U pana Samuela v Puerto Cayo jsme strávili celkem 54 dní a můžu teď už spokojeně štěknout, že moc klidných, ne moc prosluněných, příjemných dní. Na Ekvádor padlo zimní období, což bych tady u rovníku opravdu neštěkal, ale musíme uznat, že tu byla občas zima až nevídaná. V noci se teploměr někdy dostal až na šílených osmnáct stupňů, což bylo pro můj letní kožíšek skoro až na umření, takže jsem se musel zabalit do dvou dek, aby mě přestaly tuhnout záda ze zimy. Nedejbože, aby mi z těch dek čouhalo něco jiného než čumáček :)
Páníčci chodili každý den pracovat a já hlídal naše auto nebo pokoj, záleželo, jestli bylo zrovna deštivo. Po čase se situace ohledně té nové člověčí koronavztekliny začala uklidňovat a my jsme mohli začít bez obav vyrážet na delší a delší výpravy po pláži a do města, až nadešla chvíle, kdy jsme bez skrupulí nastartovali naši obytnou postel a vyrazili na výlet do 50 km vzdáleného Puerto Lopez. No, štěknu vám, byl to nádherný výlet.
Jen, co jsme opustili Puerto Cayo, ukázalo se nám sluníčko a modrá obloha, kterou jsme neviděli několik týdnů, a my si užívali prosluněný den. Navštívili jsme s páníčky spoustu vyhlídek v okolí a šli se projít po několika nádherných plážích, kde nebyly vůbec tak obří ošklivé vlny jako u nás, ale jen malé vlnky, které mi sotva omývaly pacičky. Radostí jsem skákal do vzduchu a lovil krabíky, kde se dalo. Občas jsem nějakého dohnal a poměřili jsme ostrost mých zoubků s jeho klepýtky. Bylo to většinou nerozhodně, ale když už jsem začal vyhrávat, páníček mě okřikl, ať krabíkům neubližuji. Tak jsem ho teda pustil a sledoval, jak běží k takové malé tůňce, skočil do ní, když tu najednou se odlepilo něco od stěny a plnou rychlostí to začalo ve vodě krabíka pronásledovat. Úplně se mi zježily chloupky, když to krabíka dostihlo, to už tam byl i páníček a koukal stejně vyjeveně jako já, jak tělo krabíka obtočilo osm chapadel, zabalilo si ho to a přitáhlo ke stěně. Navíc to vypustilo při úprku takovou inkoustově zbarvenou skvrnu, která rychle zabarvila okolní vodu. No tééda, to jsem v životě neviděl, chtěl jsem to jít prozkoumat do té tůňky, ale páníček říkal, že je to malá chobotnice a že bychom ji neměli rušit, když loví. No cožee? Takže ona si krabíka vychutnat může a já ne? Dívám se na pána velmi vyčítavě a jdu zkusit, jestli nějakého krabíka nevyhrabu na jiném místě pláže, ať se jím ta chokostnice třeba udáví, a doufám, že ji krabík alespoň střihne klepýtkem.
Také jsme na tom výletě potkali dva mladíky z Ekvádoru, kteří jezdili po stejných vyhlídkách jako my. Vždycky, když mě viděli, volali na mě zase jako všichni tady, Majlou, Majlou :) ale pak mě přišli podrbat a pán jim pro mě dal i nějaké dobroty, takže jsme byli kamarádi.
Z jedné pláže jsme ale při našem výletu museli utéct už po třech minutách. Krásně jsme se připravili, vzali nějakou sladkou vodu, abych nemusel pít tu divnou slanou, a vyrazili od auta. Najednou oba s páníčkem koukáme, jak se na nás řítí pes velikosti malé krávy. Ztuhla nám oběma krev v žilách, pán zahodil kameru, popadl a vyzvedl mě vysoko nad zem. Ještěže tak, protože ve vteřině byl ten ďábel u nás a ty sklapávající zuby asi dva centimetry od mého krku vidím v nočních můrách až doteď. Navíc děsivě vrčel, takže jsme se tam točili a uhýbali jeho skokům snad deset vteřin, než pánovi došla trpělivost a zařval takovým způsobem, že dotyčný psoid okamžitě přestal skákat i vrčet a srabácky utekl. No upřímně, po takovém zařvání jsem chtěl utéct i já, v těchto případech není radno si s pánem zahrávat.
Majitelka toho psa si vyslechla pár českých nadávek, navrch několik anglických, německých a i jednu španělskou jako takový bonus. Kdyby to tady bylo s audiem, uslyšeli byste stejně jen vycenzurované pípání, protože by to bylo pro vaše ouška nevhodné :) No, po této příhodě jsme se jeli uklidnit a naplnit bříška na nádhernou pláž za kopec, kde to bylo stejně daleko hezčí, útulnější a navíc bez ďábelských psů.
Situace se v Ekvádoru začala opravdu zlepšovat, zákazů ubývalo a když se u nás objevil jiný domeček na čtyřech kolech s cestovateli Mary a Edgardem nazvané Mamina, nebylo moc o čem přemýšlet. Podrobili jsme je výslechu, jak to teď je s cestováním, a jelikož přijeli ze samého severu Ekvádoru, tak jsme po naší smečkové poradě jednoštěkně rozhodli, že během příštích čtrnácti dní vyrazíme také. Mohli jsme jet hned, ale slíbili jsme Samuelovi, že mu pomůžeme zastřešit ten nový baráček, co si staví na zahradě, a také sousedovi z Francie, že s ním oslavíme jeho kulaté čtyřicáté narozeniny. Oslava to byla bujará, druhý den s námi nic nebylo a třetí den jsme sbalili celou naši dodávku zpátky, dodělali opravy, které jsme samozřejmě nechali na poslední den, a vyrazili vstříc novým dobrodružstvím.
Cestování v Ekvádoru má ještě své restrikce, takže můžeme s autem na silnici jen v úterý, čtvrtek a sobotu. To nám ale vůbec kost z pusy nebere, takže si dopředu vyhlížíme krásná místa a jako první jsme navštívili prosluněnou a surfaři opěvovanou Montaňitu s krásnou pláží. Waau, opravdu tam bylo surfařů snad nejvíce, co jsem kdy štěkal, byli mooc přátelští a měli spoustu moc milých a hodných pejsků, takhle jsem si španělsky ještě nepoštěkal. Na noc jsme jeli trošku v obavách na místo setkání s oním šíleným psem, ale naštěstí tam nikdo nebyl a my si užívali krásný západ slunce, když najednou cítím, jak se někdo zdáli blíží. Ten pach ale já už přeci znám, to je Edgard, volám nadšeně na páníčka a vrtím ocáskem, moc dobře si pamatuji, jak nám z jejich dodávky zvané Mamina házel pamlsky. No, to bylo setkání, skoro i na slzy došlo. Druhý den se pak Edgard s Mary posunuli k nám a my strávili příjemné odpoledne zdokonalováním naší španělštiny a pojídám dobrot z Maminy :))
Další den jsme se rozloučili tuze brzy ráno a vyrazili na cestu. Náš cíl ležel 350 km daleko, takže nebylo na místě otálet. Ještě jsem si nezvykl být zase na čtyřech kolech, takže jsem toho cestou moc nenaspal, musel jsem pořád kontrolovat, jestli páníček nejede pangejtem anebo jestli panička nepřipravuje něco k snědku. Cesta nám utekla příjemně, až na jednu policejní kontrolu, kdy nám pan policista tvrdil, že cizinci cestovat nesmí, že jen kvůli humanitárním důvodům. V tu chvíli kolem nás projela motorka s asi pěti lidmi, všichni bez přileb, roušek a podobných věcí. No, nevěřili jsme vlastním slechům a panu policistovi laskavě a trpělivě vysvětlili, že máme oficiální informaci z konzulátu, že ve vyhrazené dny můžeme cestovat úplně stejně jako místní lidé, i třeba jako těch pět na té malé motorce. Pán byl trošku vyveden z míry a po krátké debatě s kolegou se nám omluvil a popřál nám šťastnou cestu a prý nemáme cestovat nijak daleko. Radši jsme mu ani neříkali, že jsme právě ujeli 300 km.
Pokračovali jsme hned dál a dostali se konečně po čtyřech měsících v karanténě do podhůří And k vodopádu Cascada del Milagro, kde nás přivítal k našemu obrovskému překvapení moc milý chlápek. Koukal na nás sice jako na zjevení, ale celou dobu se srdečně usmíval a když jsme zaparkovali a vyšli z auta, přistoupil k nám s napřaženou pravicí a se slovy: „Vítajtě chalani, ako sa vám darí?“ No, čekali byste to? Moc příjemně jsme s Ondrejem pokecali, panáčka dali, já se seznámil s moc milým hafanem jménem Negrito, hned jsme se spřátelili a unavení po celodenním putování šli spát. Ráno jsme samozřejmě ihned navštívili jmenovaný vodopád, byl opravdu nádherný, musel jsem paničce zapózovat, což už umím a docela mě to i baví, neboť vždycky dostanu za odměnu pamlsek. Majitelé místní restaurace jsou ti nejmilejší a nejpohostinnější lidé, které jsme snad potkali. Ale o tom vám víc povyprávím příště lidičkové.
Mějte se v Čechách moc krásně, posílám oblíznutí!
Váš cestovatelský spokojený kamarád Bobík
Platební metody
