Hola haf dvounožkové!
To tady v Uruguayi teď říkají všichni na potkání, jsem z toho docela zmatený, ale už tomu pomalu přicházím na kost. Tak jsem poprvé v životě letěl a hnedle třikrát. Musím si tedy štěknout, že to nebylo moc růžový, první let byl ještě v klidu, to jsem spal jak nemluvně, protože páníčci mě celý den předtím nenechali ani vyvalit se na gauč, prostě jsme furt někde běhali a já všechno značkoval, tuším že mi teď patří už půlka Curychu. No, ale ten druhý let, to bylo něco teda, 10 hodin v letadle, chvíli pauza a další hodina. Naštěstí byl vedle mě leguán, syčel že se jmenuje José, ale já mu prostě říkal Pepa. Prý se vracel někde z výstavy nebo co, taková fajnovka, ale aspoň jsme pokecali a starala se o nás moc hodná letuška, dávala nám vodu a šla se mnou i na prochajdu, super. Pak mě hrozně chválila, že prý hodnějšího psa neviděla, málem jsem praskl pýchou a nejen tou, jejej, jak já potřeboval čůrat. No, když mě vyložili, tak jsem konečně uviděl páníčky. To bylo radosti! Oblízal jsem je a už už hledal, co bych kde označil, jenže to nebylo jen tak, páníčci museli ještě vyřídit papíry, které jsem vezl s sebou. No, co vám budu štěkat, další hodina a já už měl na krajíčku, takže hned, jak mě pustili venku, celý to ošklivý letiště jsem jim tam náležitě počůral.
Než jsem se nadál, byl jsem zas v bedýnce a jelo se autem do přístavu, hopli jsme na loď a byli jsme zas o zemi dál. Aby toho nebylo málo, skočili jsme na autobus a zas jeli. No, aspoň jsem mohl dělat to, co mě fakt baví, jen se tak válet a pozorovat, co se kolem děje.
Štěknu vám teda, že v Montevideu bylo snad už všechno označkovaný, no nic, pár kapek z Čech přebije všechno. A těch kámošů, co jsem tu potkal, to se nevidí. Chodili jsme pořád na procházky, fotili se u soch a zajímavých budov (což teda moc nemusím) a běhali po plážích tolik, až mi z toho páníčci onemocněli, tak jsem se o ně musel na oplátku starat já. Hlavně jsem je hlídal a zahříval, to byli rádi.
Jeden den najednou přišli páníčci a začali mi gratulovat a dávat packy, což normálně teda dělám já. No, a byli celí rozradostnělí a že prý mám narozeniny. Já už myslel, že zapomněli, syčáci. Dostal jsem parádní kost, mmm, ta byla dobrá, a ještě spoustu dobrůtek, to byl večer. A místní pejsci mi zase darovali místní blechy, ať prej okusim jejich kultůru. Pche, prej kultůra, akorát tak drbání navíc. No, nenechali jsme si je ani den a radši jsem zblajznul tabletu a šel se dobrovolně vykoupat a hned bylo po drbání.
Po týdnu jsme toho města měli všichni už dost a kde se vzala, tu se vzala, najednou tu byla moje oblíbená pojízdná postel, to jsme byli všichni celí šťastní a hned vyrazili objevovat svět. Těch pejsků a hlavně těch feneček co tu je, to je psí ráj. A všichni mají mě, i ostatní pejsky, tuze rádi, jen jim pořád ještě moc nerozumíme, ale co, štěkáme už třemi jazyky, tak za chvíli budem štěkat i čtvrtým. Jen pořád nechápu, proč mě ti tuláci oslovují gringo, ale nemyslí to zle, tak to asi bude prostě místní dialekt.
Teď už každý den spíme na jiném místě, já si můžu běhat po přírodě a konečně zjistit, jaké že to tu žijí myši. Zrovna dneska jsem našel parádní místo se spoustou děr, tak jsem zakryl svůj pach (vy víte jak) a dal se do hrabání. To byla psina! I když páníčci se moc netvářili a když zjistili, čím jsem pokrytý, hned mě vydrhli v moři. Fuj, slaná voda, k čemu to do kosti je, když to není k pití a každou chvíli se to na vás řítí a znovu a znovu, já radši řeky a jezera. Páníčci slíbili, že těch bude habaděj, tak se moc těším.
Uááá, už jsem fakt unavený, tak pac a blíz dvounožkové, rád se zase ozvu.
Haf, Bobík
Platební metody
