Moje jméno je Bobík. Narodil jsem se mamince bíglici Nikče do rukou hodného páníčka Honzy. Měl jsem ještě 4 sourozence a byl jsem z nich ten nejmenší, a proto to mé jméno. Každý kdo mě viděl, řekl: "Jéé to je takovej Bobík!" A tak mi to už zůstalo.
S bráchama a ségrama jsme rádi ničili všechno, co vypadlo nepřátelsky, hlavně ty páníčkovy smlouvy a už vůbec se nám nelíbil gauč! Když jsme trochu povyrostli, pán začal bráchy a ségry rozdávat dobrým lidem, protože by z nás všech asi zešílel. Mě jediného ze štěňat si nechal, že prej jsem byl největší roztomilouš.
Tak jsme si s páníčkem a mamkou žili spokojeně v Letohradě. Pak ale potkal novou slečnu a byli jsme čtyři. Po roce jsme za ní jeli do Rakouska, že tam prý budeme bydlet. Moje mamka potom onemocněla nějakou zákeřnou leukémií a bohužel nás opustila. Dlouho nám bylo smutno, ale jezdili jsme hodně na výlety a zažívali spolu s páníčky spoustu dobrodružství, což nás povzbuzovalo.
Po čase jsem se naučil štěkat rakousky a bylo nám tam moc hezky. Potom chtěli páníčci změnu, a tak jsme se přestěhovali do Alp. Možná chtěli jinam i kvůli mně, protože v prvním bydlišti to byl samý beton a málo trávy. Od té doby už jsme žili jenom na horách a já jsem si spokojeně běhal po stráních a proháněl krávy a lovil myši – to mám ze všeho nejradši.
Potom jsme sehnali práci ve Švýcarsku na vrcholu hory, kde jsem musel chodit ven jen v přiblblým kabátu, jaká tam byla zima. Za to jsem měl ale nekončící volnost, spoustu stromečků k počůrávání a nekonečno sněhových koulí, moc mě baví za nimi běhat a namístě je schramstnout.
Na konci sezóny páníčci konečně prodali to malý auto, kam jsem se sotva vešel a koupili pořádnou obytnou dodávku, se kterou jsme hned jeli na sezónu do Skotska.
Tam se nám všem taky moc líbilo. Měl jsem tam dvě kámošky labradorky – Poppy a Bellu, a všichni Skoti mě měli moc rádi. Hodně jsme tam jezdili na výlety a já si běhal, kam jsem chtěl.
Na zimu jsme jeli zase do Švýcarska, kde to podle páníčků, kromě bydlení, stálo za starou bačkoru. Něco málo na granule ale vydělali, a to bylo to nejdůležitější, upřímně, já byl až na nějaké to vytí celkem spoko.
Po zimě, když jsme přijeli domů do Čech, byla velká sláva. Teď má panička stejný příjmení jako páníček. No oslava to byla pěkná, jen tam mohlo být víc feneček.
Po té slávě jsme odjeli zase do Rakouska, kde jsem to už trochu znal. Bydleli jsme na horské chatě a šéf měl dva psy. Sina byla velká kámoška a byla do mě asi blázen. Já jsem byl blázen spíš do těch všech myší kolem. To jsem ještě nikdy nevyčmuchal tolik myších děr. No a její brácha Timo mě nejdřív vůbec neměl rád, ale nakonec si na mě zvyknul a byli jsme dobrý kámoši. Bylo to tam super. Kuchař mě vždycky dával mrkve, když jsem šel kolem kuchyně. Ty já mám hrozně rád.
Taky jsem tam dostal na budku od retrívra, kterej šel kolem. Jsem na něj trochu machroval a on mě hned vzal za flígr. Měl jsem pár tržných ran, ale brzo jsem byl zase fit. Zkusím se teď trošku krotit.
Po třech měsících jsme přijeli zase domů a měli jsme docela stres. Chystáme se na cestu do Jižní Ameriky, potom prý přejedeme i do Severní Ameriky a když se vše bude dařit jak má, přeplujeme do Ruska a už budeme směřovat k domovu. No uvidíme, je to spousta starostí. Naštěstí štěkáme už pár jazyky. Jo a brali mi krev kvůli testům, jestli prej nejsem vzteklej, tak jsem jim to pak na oplátku v ordinaci počůral, na mě si jen tak nepřijdou.
Do letadla se vůbec netěším, ale to nějak zvládnu, mám totiž príma novou boudu od Spokojeného psa, spím v ní tuze rád a páníčci říkali, že poletím s ní, takže věřím, že tam budeme, než byste řekli štěk. No a pak už budeme jenom cestovat dodávkou, já osobně mám v plánu objevovat nové druhy hlodavců a hlavně páníčky budu mít jen pro sebe, a toho se nemůžu dočkat ze všeho nejvíc. Hurá vstříc novým dobrodružstvím.
