Hluchota může být dědičná a v takovém případě je velmi často spojována s bílým zbarvením chlupů. Jiným případem je hluchota získaná, která se vyskytuje méně a může být způsobena různými příčinami, jako např. Infekcí, zánětem apod.
Mnohdy je u psů hluchota zprvu zaměňována s neposlušností, protože pes nereaguje na své jméno, nepřijde na přivolání a neplní povely. Vzhledem k tomu, že psi velice dobře rozumí gestům a postojům, pak některé povely mohou plnit právě díky této schopnosti. Psi však nereagují ani na jiné zvuky, jako jsou pískací hračky, štěkání jiných psů, domovní zvonek apod.
Nejjistějším způsobem je BAER test (brain stem autditory evoked response), který bezpečně diagnostikuje hluchotu celkovou i jednostrannou. Test je dostupný i v ČR, provádí se v sedaci a trvá pár minut.
My bychom vás rádi seznámili s borderkou Adinou a její majitelkou Bárou, které se setkaly s hluchotou na vlastní kůži. Udělali jsme pro vás s nimi rozhovor, abychom zjistili, jaké to je žít s hluchým psem.
Ahoj, jasně. Adinu jsem si pořídila před cca 8 lety. V rodině jsme dříve psa měli, kříženku Lassinu, ale to byl prostě jen domácí pes. Adinu jsem si pořizovala s tím, že spolu budeme sportovat, především jsem chtěla dělat agility. Tedy co se týče zodpovědnosti, výchovy a všeho okolo psa, tak je to vlastně můj první pes.
Kdy a jak jsi přišla na to, že je hluchá?
Když byla Adina malá slyšela podle mě naprosto v pořádku, učila jsem jí různé triky, pořád s ní někde lítala a neviděla jsem sebemenší problém. Kolem jejího čtvrtého roku mi začalo připadat, že mě přestává vnímat. Musela jsem pokaždé zvyšovat hlas, abych ji přivolala a začalo mě to dost trápit. Přemýšlela jsem, jestli to jméno nemá oposlouchané. Ani mě nenapadlo, že by byla hluchá, jelikož jsme spolu už odmala dělaly agility a doma normálně reagovala. Pořád jsem se snažila přivolání upevňovat. Na agility jsem zase stále trénovala stahování. Nic nezabíralo a tak jsem se smířila s tím, že prostě ráda pracuje samostatně.
Postupem času se to však stále zhoršovalo, musela jsem přejít na hlasité pískání, aby přišla. Poslední rok už se dokonce přestala budit, když jsem přišla domů a občas se zničehonic na ulici lekla. Když jsem jí v lese házela míčky, letěla plnou parou vpřed, tenisák neslyšela, ani když dopadl vedle ní nebo se odrazil od stromu. Tehdy jsem začala uvažovat o tom, že by opravdu mohla být hluchá. V té době jsem Adinu učila sbíhané zóny na kladině. Přešla jsem na vibrační obojek místo klikru a nějaký pokrok se nám opravdu podařil, ale pak přede mnou vyvstaly další otázky. Neměla jsem šanci ji naučit zatáčet, a jelikož je to starší pes s přeučovanými zónami, nechtěla jsem ji mást hlavu zastavováním a sbíháním najednou. Navíc jsem si řekla, že rozumnější bude nechat si vibrační obojek, jako signál k přivolání.
V říjnu 2016 v jejích osmi letech šla na BAER test. Zjistila se oboustranná periferní hluchota, pravděpodobně dědičná.
Co se po tom zjištění změnilo? V přístupu, v komunikaci, ve výcviku, v aktivitách, kterým se věnujete.
Nezměnilo se kupodivu skoro nic. Ohromně se mi po těch testech ulevilo. Cítila jsem dokonce hrdost. Byla jsem hrdá na to, jak šikovného psa mám. Musela se s tím holka vypořádat v podstatě sama a už mnohem dřív.
Uvědomila jsem si, že už odmalička jsem používala ke všem povelům gesta, takže jsem si je jen trochu doladila, k tomu všemu přidala trochu ohledu a užívám si, že na procházkách můžu mlčet.
V praxi to vypadá tak, že když chci, aby přišla, zastavím se a čekám, až se otočí, pak jí ukazuji, co má dělat. Před přechody se zastavuje sama a je naučená, že když vstoupím do vozovky, může taky. Je hrozně vnímavá a pamatuje si různé situace.
Mám vibrační obojek, ale moc ho nepoužívám, nepřijde mi, že ho potřebuji, ale bylo by to ode mě samozřejmě zodpovědnější.
Když jsme v neznámém prostředí, dávám větší pozor nebo ji mám na vodítku. Jednou se mi v Krčském lese stalo, že zahlédla srnu a vyrazila vpřed. V takových chvílích jsem připravená za ní okamžitě běžet až do té doby, dokud se neotočí.
Pan veterinář mi v den testování řekl, že bych měla přemýšlet o sprejovém nebo elektronickém obojku. Nejsem jejich zastáncem, ale argument pana doktora mě zaujal. „Použití takového obojku má psa překvapit a zastavit. Když máte hluchého psa, nesete za něho zodpovědnost a pokud se ten pes najednou rozhodne, že vběhne do vozovky a způsobí tím nehodu, můžete za to vy, protože jste toho psa nezvládl a je to na vaši zodpovědnost.“ V takovém případě mu musíte zkrátka dát za pravdu. Ovšem i tak si myslím, že elektronický obojek patří do rukou pouze (ne nutně zkušeným), ale hlavně uvědomělým lidem, kteří si dokážou uvědomit jeho dopady na psychiku psa..
Informace jsem hledala hlavně na internetu, zajímala jsem se však spíš o motivaci z hlediska psích sportů. Nic moc jsem nenašla. Myslím, že této problematice se média moc nevěnují, a tak každý bojuje, jak umí.
Žádné rozdíly nepozoruji.
Vždycky jsem chtěla, abychom to někam dotáhly v agility. Neříkám, že to ještě není nemožné, ale bylo by to spíše o štěstí. Ze začátku jsem měla snahu nějak dořešit alespoň ty zóny, ale nakonec jsem je vzdala a rozhodla jsem se, že budeme zkrátka běhat a užívat si to. Jedinou změnou ve vedení na parkuru je jiné gesto na houpačce a méně mluvení, což mi pomáhá se lépe koncentrovat.
Občas se také spolu snažíme o canicross, to vždycky vypouštíme duši a nově teď zkoušíme dogfrisbee, tak uvidíme, zda nám to půjde a jestli se podíváme i někam na závody.
Moc děkujeme za zodpovězení dotazů a přejeme, ať se vám pěkně daří ať už v soukromém životě, tak i ve výcviku a sportech.
Platební metody
